Skupinu šumavských soumarů tvořili čtyři lidé odění do středověkého oblečení a dva koně. Ti nesli sudy, v nichž se kdysi převážela sůl, a pytle se zbožím jako zbraně, drahé látky a exotické koření. Nyní sůl vystřídalo pivo Budějovický Budvar a další produkty z obilí, které vezli jako dary do bavorského Grafenau.
„K nám do Čech se přes Šumavu kdysi vozila sůl z rakouských dolů a aby cestou tam nejeli koně prázdní, ale byli vytížení stejně jako dnes kamiony, vozila se do Podunají hodně pšenice, slad, med, ale třeba i slanečci ze severu Německa,“ vypráví předseda spolku Gabreta Nova z Kašperských Hor Zdeněk Svoboda.
Právě on vyrazil s dalšími členy spolku minulý týden ve středu z hornorakouského města Schärding, přes Pasov do bavorského Grafenau po trase bývalé Zlaté stezky, která spojovala právě Kašperské Hory, Grafenau, Schärding a solnou oblast u Salcburku.
Přes 60 kilometrů v kopytech a nohách
Postupně se k nim přidaly další soumarské skupiny, v sobotu karavana čítající 11 koní a 40 lidí dorazila do cílové stanice, města Grafenau, kde se uskutečnily soumarské slavnosti. Jejich vyvrcholením bylo přivítání právě karavany ze Schärdingu.
„My jako Češi jsme šli poprvé. Žádná podobná soumarská skupina u nás nefunguje, nikdo se tomu nevěnuje. V Bavorsku a Rakousku je jich několik,“ vysvětlil historik Zdeněk Svoboda.
Parádní podzimní vandr. Zlatá stezka je historickou královnou Šumavy |
První den museli soumaři zdolat nejdelší trasu dlouhou 35 kilometrů, druhý den to bylo kolem 20 kilometrů a poslední den kolem deseti kilometrů. I když meteorologové strašili s propršenými dny, nakonec si pláštěnky soumaři navlékli jen poslední den. Jinak měli oni i koně příjemné teplo.
Část poutě vedla po turistických cestách, do kopců a z kopců, nádhernou krajinou, jindy museli po asfaltu středem měst. V tom případě dlouhou karavanu doprovázela policejní auta, jako například při procházení historickým centrem padesátitisícového Pasova. Nikdo z řidičů se na ně ale nezlobil. Putování měli lehčí o to, že jim potřebné věci jako jídlo a pití vezlo doprovodné vozidlo.
Podle Svobody měli koně ve středověku velice náročnou práci, museli uvézt na hřbetech kolem 150 kilogramů. „Nechodili po zpevněných cestách jako my dnes. Přechod přes kopcovitou Šumavu musel být náročný. Při takové zátěži mohli ujít maximálně 25 kilometrů za den,“ uvažoval historik.
I když nadšenci ze spolku Gabreta Nova pravidelně chodí s koňmi po Šumavě dva roky, po nedávném výšlapu jsou bohatší o novou zkušenost. A to, že zvířata do kopce zaberou a jdou rychleji, naopak na rovince či z kopce dolů odpočívají.
„Kamkoliv jsme přišli, lidé na nás pozitivně reagovali. Smáli se na nás, povídali si. Starosta německé obce Tittling nás pozval na oběd, zajistil zázemí pro koně a přivítali nás hudbou místní muzikanti,“ vzpomínal.
Aktivita, která lidi sbližuje
Kdo by si ale myslel, že soumaři prožili noci pod hvězdnou oblohou, ten se mýlí. „Bylo by to romantické, ale cesty dnes vedou skrz města a tak jsme dvakrát spali v penzionech a hned první noc v Schärdingu v tělocvičně. A na tu vzpomínám jako na noc hrůzy. V tělocvičně totiž nešlo rozsvítit světlo. Pro soumary byl připraven bar a když se v noci vraceli ve středověkém oblečení po skupinkách veselí do tělocvičny, jednak byli hluční a každý pak zkoušel světlo opravit. Když zjistili, že to nejde, ulehli na lehátka a začali chrápat. A pak přišla další skupinka a vše se opakovalo. Takže jsme se moc nevyspali,“ popsal s úsměvem.
Českou výpravu ale potkalo na závěr akce neštěstí. Během průvodu po náměstí v Grefanau se splašil koňský povoz, který jel za českou výpravou a vjel do ní. Zatímco jeden z koní vyvázl jen s drobnými oděrky, druhá klisna utrpěla fatální poranění na hlavě a musela být utracena.
„Šlo o kombinaci několika věcí, které se sešly. Dlažba na náměstí byla mokrá, pohybovalo se tam hodně lidí, byl tam hluk a koně se splašili. Rozběhli se dolů z kopce přes celé náměstí, zdemolovali několik stánků. Bylo velké štěstí, že se nikomu z lidí nic nestalo,“ nastínil smutnou událost.
„Všichni soumaři i lidé z města nám ihned dávali najevo, že je to mrzí, soucítili s námi,“ dodal s tím, že i přes to všechno chtějí v tradici, která v Německu a Rakousku funguje už několik desetiletí, nadále pokračovat. „Jde o neformální naplňování přátelství mezi obcemi. Pročistili jsme si během pochodu hlavu, řešili jsme stejné věci, je to aktivita, která lidi sbližuje,“ těší se na další setkání. To by se mělo uskutečnit hned na podzim.
