Manžel Mirky Šimkové Milda zemřel před sedmi lety, přesně 24. listopadu v 6:30 ráno. Jel na malém skútru do Plzně do práce. Když sjížděl po Karlovarské třídě dolů, z vedlejší ulice vyjel náklaďák a srazil ho. Byl na místě mrtvý.
Mirka Šimková tehdy měla doma čtyři děti, nejstarší dceru z prvního manželství, k tomu tři malé, které potřebovaly její péči. A prostřední z nich, Klárka, je navíc upoutaná s diagnózou spinální muskulární atrofie na invalidní vozík. Dnes Mirka Šimková s kolegyní Zuzanou Pouskovou pomáhá lidem, kterým předčasně odešel někdo blízký.
Pomáháte lidem vyrovnat se s jejich ztrátou. Co přineslo v tenhle moment úlevu vám?
Právě že i mně pomohlo setkat se s někým, kdo si něčím podobným prošel. Mě tímhle obdobím provedla kamarádka Lucka, která byla v té době krátce vdovou a zůstala sama se třemi maličkými dětmi. Spolu jsme zařídily pohřeb, ona mi ukázala, jak jít dál. To byla obrovská pomoc. A samozřejmě mě držely i mé děti. Dívala jsem se na ně a viděla jsem v nich tátu. A je v nich pořád, je to patrné čím dál víc. I ten nejmenší, který si ho nepamatuje, má jeho gesta.
Plzeňská zastávkaSdružení založily Mirka Šimková a Zuzana Pousková. Obě mají za sebou bolestnou zkušenost se smrtí někoho blízkého a nyní nabízejí pomocnou ruku v těch nejhorších časech. Zuzana Pousková pomáhá rodičům, kterým zemřelo dítě, Mirka Šimková rodinám, kde zemřel jeden z rodičů. Jejich sdružení nese symbolicky název Plzeňská zastávka. „Když vám někdo zemře, máte pocit, jako by se zastavil čas....“ |
Byla jste v kontaktu i s dalšími lidmi, kterým někdo odešel?
Když Klárce v roce a půl diagnostikovali její nemoc, začala jsem psát blog. Potřebovala jsem se vypsat ze svých pocitů, byla to taková moje terapie. Nepřestala jsem, ani když Milda zemřel. Mimochodem z toho vznikla i kniha Můj devátý dotek, která líčí první dva roky po jeho smrti. Postupně se mi začali ozývat lidé, kteří už takovou zkušenost měli. Byli už dál než já, ukázali mi, že se to dá zvládnout. Přijde mi dobře, když se o tématu smrti mluví. Není třeba se ho bát. Smrt jsem přijala, myslím, že jsem se s ní naučila žít. Což ale neznamená, že v sobě smutek někdy nemám. Navíc, Klárčina nemoc mě naučila prožít každý den naplno a vnímám ho jako velký dar.
Mám dojem, že občas bychom rádi člověku, jemuž někdo zemře, pomohli, ale nevíme jak. Nevíme třeba ani, co říct. Co byste poradila?
Mně přijde důležité, aby vztah, který jsme s pozůstalým měli, zůstal stejný. Abychom stejně jako dřív přišli na kafe. Nemusíme sršet humorem, stačí přijít, obejmout, slov není ani moc třeba. Stačí říct, že je nám to líto. Je dobré říct, co cítíme, a být autentičtí. Můžeme i plakat. Proč si na něco hrát? Mně pomohlo, i když mi někdo došel koupit rohlíky, protože jsem občas měla pocit, že ani nevstanu z postele. Nebo mi přišel někdo naštípat dříví. Zkrátka projevit zájem, nabídnout pomoc. A důležité je zůstat v kontaktu i za delší dobu, nejen těsně po úmrtí.
Nesetkala jste se třeba s tím, že se vám třeba někdo vyhýbal?
Mám pocit, že někteří sousedé se třeba až po pár letech dokázali se mnou zase bavit. Nemám jim to za zlé, asi nevěděli co dělat. Těch vysvětlení je ale víc. Někdo se třeba bojí, že po něm budete něco chtít. A někdo má svých starostí dost, že bolest druhého člověka už nemůže přijmout. Já třeba cítím, že mám téměř nulovou kapacitu pomáhat maminkám postižených dětí. Tím, že to prožívám s mou malou každý den, mi nezbývá už síla.
A podávat pomocnou ruku těm, kterým někdo odešel, pro vás příliš náročné není?
Mně založení Plzeňské zastávky pomohlo. Jsem v práci spokojená, i když je to občas vyčerpávající, to ano. Ale pomáhám vlastně lidem, jako jsem byla já. Trochu tím splácím svůj dluh, ani já jsem na své trápení nezůstala sama. A co hlavně, smrt mého muže tak dostává alespoň nějaký smysl.
Daří se vám od příběhů oprostit?
Mám takový rituál. Pokud mám za sebou nějakou opravdu náročnou schůzku, po cestě domů se zastavím na kafe. Ač nekuřák, zapálím si cigaretu a tím se od toho odpoutám. A zase můžu fungovat.
Jak vypadá vaše práce?
Jejím základem je sdílení. Díky tomu, že si s námi lidé popovídají o našich zkušenostech, zjistí, že i tak strašná věc, jako když vám zemře dítě nebo partner, se dá přežít. První dva roky jsou opravdu šílené, ale zvládnout se to dá. Samozřejmě na to není mustr, jednoduchý návod, jak se s tím vyrovnat. My ale můžeme člověka nelehkým obdobím provést, můžeme mu říct, co jsme zažívaly my. Můžeme třeba také pomoct vyřídit pohřeb nebo doprovázet na jednání na úřady. Máme nasmlouvané právníky, můžeme domluvit psychologickou pomoc. Záleží opravdu na tom, co daný klient potřebuje.
Zapalme svíčkuSdružení Dlouhá cesta pořádá již pošesté akci Zapalme svíčku, připomíná děti, které odešly předčasně. Uskuteční se 11. prosince a v Plzni je spolupořadatelem Plzeňská zastávka. V kostelíku U Ježíška se mohou lidé scházet už v 17 hodin, kdy si budou moci svíčku vyrobit a napsat vzkaz. V 18 hodin začne bohoslužba, kterou doprovodí pěvecký sbor Vox Imperfecta. |
Kolika klientům už jste takto pomohly?
Za čtyři roky existence asi stovce. Převážná většina jsou osobní schůzky, komunikujeme ale i přes e-mail, především v případě větší vzdálenosti.
Jak často jste v kontaktu?
Zpočátku třeba dvakrát týdně, postupně se intenzita snižuje. Podle toho poznáme, že je člověku lépe. A zajímavý předěl je, když začnou ti lidé třeba řešit, že si našli nového partnera. I v tom můžu předat své zkušenosti. Není lehké přijít na místo toho, kdo zemřel. Já mám už čtyři roky úžasného přítele, který to zvládá velmi dobře.
Váš manžel zemřel 24. listopadu. Jak ten den trávíte?
Zvláštní je, že zatímco během roku vůbec nekoukám na seriály, jakmile se blíží listopad, nějaký si najdu. Potřebuju zaměstnat myšlenky něčím jiným. Jako bych se potřebovala soustředit na příběhy druhých. Nejhorší je pro mě 23. listopad, v ten den jsem Mildu naposledy viděla, naposledy s ním mluvila, já i děti. Na odpoledne si nic neplánuju, zůstávám doma. Zapálím oheň v kamnech, která manžel miloval, udělám si do hrnečku čaj a sednu si třeba na jeho místo. Povídáme si s dětmi, to je takový náš rituál. O den později, 24. listopadu, obvykle vstáváme do školy před šestou. Výprava Klárky i kluků je náročná sama o sobě a není čas na nějaké rituály, ty s dětmi máme den předem. Na tátu vzpomínáme často, ale on je svým způsobem s námi přece pořád.
