Návštěvy bazarů se pro něj staly téměř adrenalinovým sportem. „Pro manželku to vždycky bylo neštěstí. Trnula, co všechno zase přinesu. Ale byly to hrozně užitečné věci,“ směje se.
Ačkoli dal ženě později za pravdu, některých předmětů se nezbavil, ale uložil je na půdu do skříně. Po čtyřiceti letech se do almary znovu podíval. A objevil tři kalamáře, které sehnal ještě jeho otec. Mezi nimi ležel pro Sluku dnes nejoblíbenější kousek - kalamář se dvěma zásobníky na inkoust z počátku 20. století, na němž je vyobrazena cyklistka.
To však není jediná rodinná památka. Na výstavě Co je psáno, to je dáno aneb Zmizelý svět kalamářů v Národopisném muzeu Plzeňska je i osobní psací souprava.
„Je to zvláštnost. Vyrobil ji otec v roce 1939, když byl na vojně na letišti ve Kbelích,“ uvedl. Sada obsahuje nádobku, která je zapuštěna do části dřevěné vrtule, model letadla a držák ze dvou střel. Do něj se vešly nůž na dopisy nebo psací pero. „Celé mládí se nám to doma pletlo. Teď konečně to má svoje využití,“ vtipkuje sběratel.
Většina exponátů je však ještě starších a pochází z 19. století, výjimečně i z 18. století. Raritou je například kalamář z roku 1771. „Často je problém, že se neví, kdy díla vznikla. Tady je to jasné, protože dole je značka světoznámé francouzské porcelánky Sévres. Díky tomu jsem zjistil přesné datum,“ ukazoval na vzácný předmět. S ním je spojena ještě jedna zajímavost, skrývá porcelánový plovák, díky němuž lze regulovat hladinu inkoustu v namáčecí nádržce.
Autor roztřídil kalamáře podle materiálů, z nichž byly vyrobeny, a také podle funkčnosti. Návštěvníci si mohou prohlédnout různorodé mosazné, bronzové, stříbrné i keramické nádobky na inkoust. Nechybí ani skleněné ukázky, třeba od známých šumavských firem Johanna Lötze či Wilhelma Králika.
Hlavní bylo, aby se nevylil inkoust
„Když se na kalamáře podíváme, jsou to vlastně nádobky s víčkem. Nic víc. Jenže lidé začali být stále náročnější, a tak se objevily chytré výrobky. V polovině 19. století si americký účetní Sengbusch zvrhl kalamář do účetní knihy. Zdravě se naštval a řekl si, že takhle to nenechá. Založil stejnojmennou značku a v roce 1902 podal dva patenty,“ nastínil Zdeněk Sluka.
Od té doby se na trhu stále častěji objevovaly důmyslnější produkty, ať už šlo o speciální uzávěry, nebo kousky zabraňující převrhnutí. Mimochodem Národopisné muzeum Plzeňska, v jehož prostorách se výstava koná, sehnalo ještě jednu kuriozitu – takzvaný buňát Jakub Hrona. Šlo o učitele, fyzika a vynálezce, který působil v Metánově na Pelhřimovsku.
„Byl to kontroverzní člověk, který se nespokojoval s češtinou. Vymýšlel si své názvy, jako například buňát nepřekotitelný. I když se převrátil, neměl z něj inkoust vytéct. O tom ale trochu pochybuji,“ přiznává Sluka.
Svět kalamářů Sluku pořád fascinuje. Stále sleduje na internetu zajímavosti, týdně prověří zhruba 200 nabídek. „Bohužel, nacházím už dost stejné věci. Párkrát se mi dokonce stalo, že jsem naletěl a koupil si padělek. Několik napodobenin jsme pro návštěvníky také připravili,“ uzavřel.
Součástí expozice Co je psáno, to je dáno jsou rovněž ukázky papíru, psací potřeby, penály, cestovní soupravy, příklady různých písem, žákovské knížky či další dokumenty. Výstava potrvá do 12. listopadu.
