Lékař mu prý předpověděl, že se dožije sta let. Nestalo se tak. Byl však „kostnatý a zdravý doposledka“, uvádí dobový zápis v metánovské kronice.
Profesor Jakub Hron Metánovský byl pohřben v sousedním Častrově, řadu let však hrob zdobily jenom tři túje, které tam jsou dodnes.
Podivínský samorost Hron byl svého času málem zapomenut i v rodné vsi. Změnilo se to, když po roce 1990 studenti Univerzity Karlovy založili Osvětový spolek Jakuba Hrona a o pět let později umístili na metánovskou školu Hronovi pamětní desku.
Podobně ho připomněli před nimi jiní studenti na počátku druhé světové války, kteří se přišli Hronově památce poklonit na častrovský hřbitov.
„Protože po Hronovi kromě spisů nic nezůstalo, tak mu nebylo za co udělat pomník. Až studenti zorganizovali sbírku a dali na hrob malý pomníček,“ říká Josef Zeman, průvodce metánovským Hronovým muzeem.
Buňát vlastnil i spisovatel Karel Čapek
Zřejmě nejslavnějším Hronovým vynálezem byl takzvaný buňát - kalamář „dokonalý, nekotitelný a nejlepšinatý“, jak jej sám Hron nazýval.
Nejkurióznější vynálezyZřejmě mimoděk se stal Hron předchůdcem pozdějších happeningů na hranici mezi realitou a komičnem. Sestavil helikoptéru vlastní konstrukce, vymyslel přenos elektřiny „dutým drátem“, nechal si patentovat bezkolejnou lokomotivu. Nejvíce se proslavil pokusem vypustit balon ve tvaru slona. Vymyslel „pitevní dmuchadlo“, nosil vlastnoručně vyvinutý klobouk „hronoid“ či čepici „muhatku“, hověl si na gauči „hovníku“, přikryt smrkovým polenem. Inspektora, který ho přišel kontrolovat do školy, nazval „pozorovákem“, policejního prezidenta v rozhovoru oslovoval jako „souchňapáka“. |
Druhou hlavní oblastí jeho vynalézání se totiž stal jazyk. Hronovou vášní bylo používat slova, která sám vymyslel. Protože jich vynalezl velké množství a psal jimi i svérázné vědecké publikace, není divu, že jeho knihy nepatřily k bestsellerům.
Hron svůj buňát vynalezl v roce 1892. Jako jediný z plodů Hronovy kreativity se dočkal i sériové výroby. Prodával se za zlatku a jeho vržení na trh provázela masivní plakátová kampaň, kterou platil sám tvůrce.
„Do dvaceti bodů shromáždil výhody buňátu a kriticky utřídil v sedmnácti bodech i jeho vady. Únosnost střízlivé reklamy a trpělivost potenciálního čtenáře přesahuje Hronův výčet Sta dobrých vlastností buňáta nejlepšinatého, peťulatého, platonického, trojatě sebesamařídivého, jinkoustolepšivého, pohodlnatého,“ napsal největší znalec Hronova díla Vladimír Borecký.
Dodnes jsou známy dva dochované originály buňátu - jeden z nich v pozůstalosti Karla Čapka, kterému jej zřejmě koupili v dětství rodiče.
Zpočátku v metánovském muzeu měli pouze maketu buňátu, tedy kalamáře, ze kterého díky podtlaku nevyteče inkoust. Nyní tam už ukazují jeden ze tří exemplářů, který se podařilo sklářům v minulých letech podle dobové dokumentace vyrobit. Mají zde také originální Hronovu fotografii či ukázky jeho nábytku s nejasným účelem, například „spůdchráň“, jak jej truhlář vyrobil podle Hronových nákresů.
Univerzitní radu vystrašilo, že by měl profesor léčit lidi
Hron byl středoškolským učitelem matematiky a fyziky, převážně působil v Hradci Králové. V roce 1897 byl jako sedmapadesátiletý suspendován, dostal penzi a stal se „výslužníkem“, ale jeho touha po vědění byla neuhasitelná, takže začal studovat medicínu.
Po zděšení univerzitní rady, že by měl Hron léčit lidi, po pěti letech musel studium ukončit - propadl z patologie. Nezahořkl však a ještě dva roky pro změnu studoval práva.
Synovec ho v roce 1910 na koňském potahu odvezl trávit penzi do rodného Metánova. S jediným Hronovým majetkem: spisy Aristotela, Hippokrata a Platóna.
V bývalé metánovské hospodě pak profesor bydlel v nevytopitelné místnosti, kde psal své spisy vsedě v dřevěné bedně, ve které se sám kladkostrojem vytáhl ke stropu, aby mu tam bylo tepleji.
Skrývaly se za jeho vážnou a povznesenou tváří i vědomí a záměrnost vlastní komičnosti? To ani dnes není nikomu zcela jasné.
Své spisy někdy podepisoval jako KHM - nikoli jako Karel Hynek Mácha, ale jako Kuba Hron Metánovský. A aby bylo jeho autorství jasné, opatřoval je pečetí.
Na svůj klobouk hronoid složil báseň: „Můj klobouček vlastenecký, výsuvkou lemovaný je ve křivkách uložen, vlevo, vpravo ubočen...“
