Na túru si sbalili jen to nejnutnější. V krosně měli pár kousků oblečení, spacák, nafukovací matraci a základní hygienické potřeby.
„Já jsem ještě nesl vařič s bombou a stan. S jídlem a pitím, které jsme kupovali průběžně, vážil batoh asi šestnáct kilo. Když jsme ho pak sundali, měli jsme pocit, že se vznášíme,“ vtipkoval dvaadvacetiletý student pražské strojní fakulty.
Dvojice směřovala ze západních Čech na jih přes Rakousko. Ve městě Gurk se napojila na středověkou trasu, jež vede z polské Varšavy.
„Není vůbec značená, takže jsme museli dobře plánovat. V průměru jsme denně zvládli asi třicet kilometrů,“ řekl. Pauzu si dali jenom v Benátkách, protože si chtěli historickou metropoli prohlédnout.
Zpočátku měli oba namožené nohy i záda. Pak si ale těla zvykla. Když procházeli Alpy, báli se, aby je nezastihly silné deště nebo bouřky. V Itálii je ale naopak zasáhla vedra.
„Ve stínu bylo třicet stupňů. Odpoledne už slunce neskutečně pražilo. Asi polovinu trasy jsme museli chodit po větších silnicích, kde horko sálalo z asfaltu. Kromě toho jsme museli uskakovat autům, aby nás nepřejela. Pozor jsme si dávali hlavně v malých okrscích. Když se míjela dvě vozidla, kolikrát to bylo o fous. Jednou jsme se ocitli mezi svodidly a kamionem,“ vyprávěl vysokoškolák.
Zatímco ve Španělsku potkávali davy poutníků, zejména finále se podobalo mraveništi. Na cestě do Říma byli téměř celou dobu sami.
Dost rozdílné bylo také chování místních obyvatel. „Na trase do Santiaga se nacházejí ubytovny. Lidé jsou na cizince zvyklí a většinou pohostinní. Nemáte vlastně nic jiného na starosti, jenom ujít určitou vzdálenost. Ale v Itálii byli místní více nedůvěřiví, občas s námi jednali jako s bezdomovci. Dokonce si mysleli, že jsme uprchlíci. Ale vždycky nám pomohlo, že jsme oba světlovlasí a světloocí,“ usmál se.
Čím bylo město větší, tím byla šance na ubytování horší. Obvykle se pár obracel na tamější fary. I když se nestalo, že by večer neměl kam složit hlavy, shánění noclehu někdy zabralo čtyři pět hodin. O to větší radost oba měli, když zázemí dostali hned na první zazvonění.
„Někdy nás úplně nezištně přijaly rodiny, dostali jsme i vlastní pokoj, což pro nás byl naprostý luxus. Jindy jsme přespali ve společenském sále nebo na zahradě. Stan jsme využívali spíš jako poslední záchranu,“ dodal.
Potraviny si většinou obstarali v supermarketu. Vařili si, pokud byla možnost, zašli do restaurace. Nejkritičtější moment nastal ve chvíli, kdy Janova přítelkyně dostala úžeh.
„Maruška se svalila na zem a nemohla pokračovat. Pak se dostavila horečka, bolest kloubů. Měl jsem obavu, jestli nemá chřipku nebo angínu. To už bychom asi dál nešli. Potíže trvaly tři dny a pak naštěstí odezněly,“ sdělil.
Partneři urazili přes tisíc tři sta kilometrů. Dohromady spolu strávili šedesát dní, včetně příprav na túru.
„Maruška je totiž z Ostravy, takže nejdříve dorazila k nám. Chystali jsme se, ale taky navštěvovali příbuzné. Ke konci pouti už jsme měli občas ponorku, ale vždycky jsme to ustáli. Cestování je skvělé. Poznáte spoustu míst, sebe i druhého. Příští rok chceme využít program Work and Travel a zavítat do Ameriky,“ nastínil Jan.
