Až dva lidé ze sta trpí poruchou autistického spektra. „Škála diagnóz je velmi široká, každé dítě je úplně jiné a projevy autismu se od sebe mohou výrazně odlišovat. Mnoho dětí s autismem navštěvuje běžnou základní, střední, ale i vysokou školu, na druhém pólu jsou pak děti s těžší formou postižení, kterou doprovází i mentální retardace. Ty jsou odkázány na pomoc druhých,“ vysvětluje Alena Siváková, speciální pedagožka plzeňského sdružení ProCit.
To nedávno získalo ocenění Aplaus 2017, které Národní ústav pro autismus - Nautis uděluje těm, kteří se angažují v osvětě porozumění autismu a pomáhají lidem s autismem.
Jak mohou rodiče autismus odhalit? Na jaké projevy by si u svých dětí měli dát pozor?
Ukazatelů může být více, nejdůležitější ale je všímat si sociálního chování a komunikace u dětí už od raného věku. Dobré je sledovat, zda dítě například nedává přednost předmětům před lidmi, zda navazuje oční kontakt i jestli si rádo hraje s ostatními. Hry dětí s autismem bývají často osamělé a hodně stereotypní, sociální hry „na něco“, třeba na prodavače, jim dělají obtíže. Mívají problémy s představivostí, ale často také se spánkem, jídlem, špatně reagují na jakoukoliv změnu. Bývají také přecitlivělé na smyslové podněty, může jim vadit například větší hluk i výraznější osvětlení.
V jakém věku bývá zpravidla nemoc diagnostikována?
U dětí s nízkofunkčním autismem se diagnóza nezřídka stanovuje už mezi druhým a třetím rokem. U dětí s lehčí formou poruchy může dojít k diagnostice až mnohem později, kdy se rysy autismu mohou výrazněji projevit v sociálně složitějším prostředí mateřské a základní školy.
Může se stát, že se nemoc odhalí až v dospělosti?
Může, i v souvislosti s tím, jak se zpřesňuje diagnostika. Vybavuji si i tatínka, který vychovává dítě s autismem a sám u sebe pozoruje podobné rysy, ačkoliv u něj diagnóza nikdy stanovena nebyla.
A jak tedy onemocnění u dospělého rozpoznat?
Stejně jako u dětí. Tito lidé mají potíže v sociálních kontaktech, v běžných situacích mohou reagovat jinak, než bychom čekali, často jsou přecitlivělí na smyslové podněty. Někteří mají rádi svůj řád, obtížně se přizpůsobují změnám. Je ale pravda, že v dospělosti se vlivem zkušenosti mnoho lidí s autismem dokáže v sociálním prostředí lépe orientovat a diagnóza je obtížněji stanovitelná, a pro někoho i nadbytečná.
Občanské sdružení ProCitPřed sedmi lety jej založili rodiče dětí s poruchami autistického spektra, dnes je profesionální organizací, která se stará o více než padesát rodin. Sdružení nabízí pomocnou ruku všem, kteří ji potřebují. Poskytuje odbornou péči i prostor pro vzájemné setkávání a výměnu názorů a zkušeností. V rámci sociálněaktivizační služby nabízí ProCit rodinám s dětmi s autismem odborné poradenství a širokou škálu dalších aktivit, mezi nimi například nácviky sociálních dovedností, kurzy plavání a cvičení, logopedie. V létě nabízí příměstský tábor, letos poprvé také pobytový. Více na www.autismusprocit.cz. |
Vnímáte, že se díky osvětě mění vztah veřejnosti k lidem s poruchami autistického spektra?
Hodně lidí si pod pojmem autismus stále ještě představí nejtěžší formu postižení. Většina lidí s autismem se ale nachází na škále středně či vysocefunkčního autismu, porucha u nich na první pohled není patrná. Okolí si pak těžko uvědomí, že zvláštní projevy v chování dítěte nemusí být způsobené výchovou, ale že se jedná o projev poruchy autistického spektra. V takových případech rodinu nehodnotí úplně pozitivně. Přitom péče o lidi s viditelným postižením má u nás poměrně dlouhou tradici a ostatní k nim podle toho přistupují. Vzhledem k tomu, že u dětí s autismem často nebývá porucha očividná, okolí od nich očekává, že se budou chovat jako ostatní děti. Autismus může být ale schovaný hluboko pod povrchem a je trvalou součástí osobnosti dítěte.
Vybavíte si nějakou konkrétní negativní zkušenost rodiny s autistickým dítětem?
Někdy si rodiče dítěte, u něhož je porucha patrná na první pohled, všímají, že se stávají středem pozornosti. Pohledy okolních lidí jsou jim nepříjemné. Pro rodiče dětí s lehčí formou poruchy je zase třeba náročné vysvětlovat, že například za záchvat v obchodním centru nemůže nevychovanost dítěte, ale přemíra smyslových podnětů, které jsou pro dítě náročné. Pro člověka, který nepřišel do styku s dítětem s autismem, je pak jeho chování těžko pochopitelné.
