Zatímco císařský zámek v Kladrubech nad Labem vypadá jako vesnická škola skrytá za alejí mohutných lip, stáje, v nichž žijí ušlechtilí starokladrubští koně, jsou v honosné a zároveň nejvyšší budově hřebčína.
Věděli jste to?
Významný český odborník na krajinu Zdeněk Novák nabízí nový, netradiční pohled na hřebčín.
„Krajina kladrubského hřebčína je naprosto jedinečná. Liší se od všech ostatních krajin slavných císařských a královských hřebčínů tím, že nakonec v 19. století změnila hierarchii normálního uspořádání.
Bývá zvykem, že centrem je zámek, palác, zkrátka lidské sídlo. Zde je sídlo obydlí koní, nikoli císaře, i to něco říká. Tady bydlí ti nejdůležitější – koně,“ popisuje Novák.
Stáje nejsou přes vysokou řadu stromů vidět, v minulosti je pokrýval i břečťan, a byly tak skryty jednolitou zelenou stěnou. Jenže břečťan obecně narušuje prorůstáním stěny, proto památkáři rozhodli, že se popínavá rostlina odstraní.
„Je to jako zjevení, když se z té zeleně vyhrne stádo klisen. Kde se tam vzaly, kde jsou ty stáje? To jsou kouzla, která jsou tady skrytá. Dnes tady bohužel břečťany nejsou a to kouzlo není tak překvapivé jako před 15 lety,“ popisuje Novák.
Vchod do stájí nazývá Novák v knize Bránou křížení. „Je to ohnisko. Bod, ze kterého vybíhají hlavní osy do krajiny. Pro chod hřebčína je důležité, že se tam kříží trasy hřebců a chovných klisen. Ty bydlí v první části a hřebci v poslední. Tato budova je nejvyšší z celého souboru staveb, který tvoří dvůr,“ píše autor díla Novák.
Dlouhé aleje – dobré místo pro trénink v zápřeži
Na stáje se pak navléká program, který slouží k chovu a výcviku koní. Tady se využívají pastviny, které se táhnou do Selmic, ke dvoru Josefov či Řečanskému mostu.
K výcviku pak slouží dlouhé aleje, které vycházejí z proměny urbanismu ve Vídni. Tam vznikly najednou dlouhé promenády a bylo třeba, aby byli koně vycvičeni jít v rytmu po dlouhou dobu. Proto se krajina používala jako trenažér pro výcvik starokladrubských kočárových ceremoniálních koní.
Při tvorbě krajiny se vycházelo ze zásad francouzské zahradní kultury doby Ludvíka XIV. Byly použity po 150 letech, stále jsou však velmi funkční.
Kolem hlavních alejí vznikly takzvané zelené zahradní kabinety, v nichž se pasou koně, po anglickém vzoru je převzali architekti, kteří připravovali zázemí pro kladrubské koně solitéry a skupiny stromů uprostřed těchto výběhů, aby zvířata měla stín.
Na počátku 20. století přibyl do Kladrub ještě jeden nový útvar – park Mošnice. V něm se kombinuje velké množství odrůd rostlin z celého světa. Park pak vytváří zajímavé malířské scenérie. V Česku jsou podle Nováka ještě čtyři takové, Lednicko-valtický areál, který je učebnicí zahradního a krajinářského umění, zahrady arcibiskupského zámku v Kroměříži, dále pak zahrada vily Tugendhat a Průhonický park.
„Krajina parku Mošnice je úplně utajená a neznámá. Všichni znají hřebčín a jeho koně. Ale že i krajina je unikátní, tomu snad pomůže zápis na Seznam UNESCO. Pak sem lidé začnou chodit a vnímat krajinu a srovnávat a budou si toho víc vážit,“ říká Novák.
Právě také kladrubská krajina, v níž žijí starokladrubští koně, byla zapsána před dvěma lety na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
„Starokladrubský kůň by neexistoval bez krajiny, do níž se rodí a v níž je vychováván, a naopak, bez starokladrubského koně by nikdy nevznikla krajina krásných koní,“ říká ředitel Národního hřebčína Jiří Machek v kapitole věnované těmto barokním galakarosiérům, jak bývají také někdy tito koně nazýváni.
Knihu je možné zakoupit v infocentru kladrubského hřebčína.
