Co hlava, to příběh. Třeba ten o tvůrci houslí, který má ve svém domě v Anglii obří vitrínu a v ní vystaveny hudební nástroje v hodnotě miliardy korun. Nebo ten o uznávaném českém kardiologovi, který operoval srdce frontmanovi Rolling Stones Micku Jaggerovi.
Sochař Jakub Vlček ztvárnil také muže, který měl na starosti mentální přípravu fotbalistů Manchesteru United.
V regálech je však také jedna mnohem starší hlava. Patří sochařovu blízkému kamarádovi a bývalému řediteli choceňského Orlického muzea Zdeňku Štaffenovi. Jeho vousatá tvář však není kompletní. Keramická hlava popraskala vlivem požáru. Střepy, které sochař v popelu našel, slepil a poskládal ji jako vzpomínku na událost, která mu změnila život.
„Nebyl jsem doma, když mi žena volala, že hoří ateliér. Když jsem se vracel, viděl jsem černý kouř, jako kdyby hořel celý Hradec Králové,“ vzpomínal krátce po požáru Vlček. Z památkové chráněné stodoly, na níž je vidět stavebněhistorický vývoj usedlosti, mnoho nezbylo. Hořící střecha s tunami tašek bobrovek se zvedla a odletěla. „Stodolu jsme obnovili, jak byla. Ateliér je její vestavbou. Všechno je zachované,“ říká Vlček.
Jak říká, požár ho nakopl. „Pracovně maximálně. Do té doby jsem opravoval dům a občas jsem ve volném čase něco vyrobil. Celý život jsem přehodnotil. Měl jsem štěstí. Chtěl jsem dělat nějakou sochu na Slovensku, ozval se mi sponzor, který mi zavolal, že sochu zaplatí,“ vzpomíná Vlček.
Stodola shořela, ale lidé mu pomohli ji obnovit
Atelier se mu podařilo brzy obnovit. Rodina i místní lidé přicházeli vyklízet trosky. „Stodola je skládaná z kamenů, takže nastoupili největší borci a podávali si kameny do výšky. To se nedalo nabrat vozíkem, to se všechno musí ručně. Za sedm měsíců stodola stála,“ říká Vlček.
S náklady hodně pomohlo ministerstvo kultury. Vlček věděl, že pokud do hliněných spojů bude dlouhodobě pršet, tak se stavba rozpadne. Urgoval žádosti na ministerstvu a vysvětloval svou situaci. Několikasettisícová injekce ho zachránila. Ministerstvo tehdy ukrojilo slušnou porci z fondu na záchranu památek. Když se pídil po tom, proč, odpověděli mu úředníci, že ocenili snahu. „Ostatní žadatelé jen žádali, ani půl roku po tom svém požáru neodklidili trosky a chtěli peníze, ale já nečekal a snažil se něco dělat,“ říká Vlček.
Po obnově ateliéru v něm však dlouho vydržel a kvůli novému vztahu se přesunul na Slovensko. To shodou okolností odstartovalo změnu v jeho tvorbě. Začal tvořit busty.
Když chodil v Popradu po náměstí, napadlo ho vytvořit zde sochu svatého Egídia (v Česku sv. Jiljí), kterému je zasvěcen kostel a pojmenováno je po něm i náměstí. Tehdy se mu ozval sponzor s tím, že zaplatí polovinu sochy a na druhou vyhlásí sbírku. Ale pak plán změnil: „Víš co, kašleme na to, já to zaplatím celé,“ řekl muž, který se stal pro Vlčka tolik důležitým.
Jan Telenský, Čech, jehož manželka pochází ze Slovenska, mu svěřil totiž zakázku na vytvoření busty jeho přítele. Pak Vlček vytvořil do foyer bustu zemřelému zakladateli firmy, který ji vedl 40 let. Jeho pokračovatelé mu chtěli vzdát hold, proto oslovili Vlčka, aby jejich uznávaného kolegu ztvárnil.
Vzhledem k tomu, že Telenský má kontakty v Londýně, zakázky pro Vlčka začaly přicházet právě odtud. „Dělal jsem otce bývalého premiéra Borise Johnsona Stanleyho. Trochu jako starý Robert Redford. Stejně jako jeho syn má roztřepené vlasy. Říkal mi, že to mají dané geneticky. Ne, že by se nečesal, ale nejdou učesat. Když jsme sochu odhalovali, Boris se neúčastnil, protože byl v Americe, viděl jsem neupravitelné vlasy na dalších mužích z Johnsonovic rodiny, ženy je nosí dlouhé a díky tomu je jejich úprava zvládnutelná,“ říká Vlček.
V Londýně si dokonce pořídil ateliér. Právě zde vzniká většina „hlav“, které tvoří na zakázku. Třeba jako ta jednoho ze zpovědníků krále Karla III. Vlčka prosil, ať mu více zdůrazní zdeformovaný nos. „V mládí jsem hodně boxoval a hodně do nosu dostal, tak ať je to vidět,“ reprodukuje Vlček jeho slova.
V domovině takový zájem nechat se zvěčnit není
„Trpíme nějakým postkomunistickým syndromem Leninů, v Anglii vědí moc dobře, jak mají nastavenou kontinuitu. Vědí, že se nenechají tvořit pro sebe. V Čechách lidé tvrdí, že je to egoistické nechat sebe sám sochat, ale je to naopak. Ti lidé se nechávají ztvárnit proto, aby jejich vnuci a pravnuci věděli, kdo byl jejich děda,“ říká Vlček. I v Anglii si však bronzovou sochu nechá udělat nejčastěji aristokrat.
V Čechách moc takových není. A přece se našel jeden, který kývl. Hudebník Felix Slováček. Ne, že by sochař s první verzí nebyl spokojený, ale cítil, že ke známému saxofonistovi a klarinetistovi zkrátka hudební nástroj patří. Proto na objednateli daru pro Slováčka vyprosil ještě jednu bustu se saxofonem. „Stálo za to udělat ještě jednu. Navíc Felix je příjemný člověk, moc dobře se mi s ním během práce povídalo. Když jsem připravoval druhou sochu se saxofonem, tak mi tady hrál, abych viděl, jak do něj fouká a já mohl dobře vymodelovat tváře,“ říká Vlček.
O všech svých modelech říká, že to jsou velké osobnosti s minimem času a maximem skromnosti. „I když jsou někteří extrémně bohatí, tak by si nejradši sedli v teplácích k táboráku a opekli si vuřta. Ale nemají na to čas. Oni se ale nestarají o peníze, ale o zaměstnance,“ říká Vlček.
S čím dál větší praxí získal sebevědomí k tomu, koho by chtěl ztvárnit. S některými příliš otálet nechce. Už dvakrát se mu stalo, že mu „model“ zemřel. Takto bohužel nevznikla socha muzikologa a spisovatele Zdeňka Mahlera.
„První setkání jsme místo práce propovídali. S ním se totiž moc dobře vyprávělo. Do noci. Když pak onemocněl a zemřel, byla to pro mě katastrofa. Takto jsem pomýšlel i na Soňu Červenou, která mi přišla fantastická. Omluvila se ze zdravotních důvodů,“ říká Vlček, který vytváří živé osobnosti, aby dokázal zachytit živou energii člověka, která tvoří jeho podstatu. To Vlček z fotky nedokáže, neboť každý snímek je jiný. Bez charakteru, náklonu hlavy se obtížně hlava usazuje na sokl. S „modelem“ stráví den. Naskicuje ho a podle fotek pak dodělává třeba vlasy. Do dvou dnů je toto hotovo. Daleko delší čas trvá sokl, na nějž sochu umístí. ten dělá třeba dva týdny.
„Je to možná blbost, ale vážně záleží na tom, jak se hlava usadí. Mým snem je mít hlavu v Národním divadle nebo Národním muzeu. Tam je mají ti nejlepší sochaři, ty nejlepší hlavy,“ říká Vlček. Své objekty si vybírá i mezi širokou veřejností. A jak říká, někomu jeho způsob práce může být nepříjemný.
Na ulici si vybírá zajímavé tváře
„Koukám po všech lidech, ale polovinou lidstva jsou ženy, a to moje zírání prostě někomu vadí. Jsem figurální sochař a čumím. A prý to své čumění neumím skrývat,“ říká s úsměvem Vlček.
Nezůstává pouze o pozorovávání lidí, ale když jej někdo zaujme, osloví je, třebaže je vůbec nezná. Například v nedalekém Vysokém Mýtě uhání takto několik lidí se zajímavým obličejem. „Místostarostu Krejzu třeba úplně vidím na kresbu, ten má zajímavý obličej, ale tomu jsem ještě neříkal,“ odtajňuje Vlček možného dalšího modela.
Stěžejní je podle něj dobře vystihnout oči. Všechny hlavy stoprocentní nejsou. Není to výborné, ale dobré. Tento pocit přirovnává ke svíčkové. „Někdy se podaří skvělá, ani nevíte jak, a někdy s ní můžete dělat nemožné a není to ono,“ říká.
Takto to například nebylo ono s plastikou, kterou si u něj objednal choceňský volejbalový klub ke svému výročí. Volejbalisté protestovali. Při smečování na jeho skice neodbíjeli hráči míč tak, jak je to přes vysokou síť běžné. Sochař si vyžádal jednoho sportovce, který vyskakoval, smečoval a odbíjel před ním, aby pohyb správně zachytil. Na kanárkově žluté fasádě už je pomyslný souboj tři volejbalistů v pořádku.
Kromě sochařiny se umělec vrátil i ke kreslení, kterému se věnoval před požárem. Obrazy na zakázku mají své majitele. Stejně tak tvoří pamětní mince nebo medaile. Zajímavá je například pamětní mince kuřecího impéria litomyšlské firmy Mach. Vejce na uměleckém předmětu přesně vystihuje podstatu firmy, která se jím po několik generací zabývá.
