„Všichni mi říkali, že se pod tou sádrou nedá vydržet. Když tuhne, je tam teplota 60 stupňů Celsia. Já jsem pod tím usnul, takže nevím. Potom jsme dělali ještě jeden odlitek, který trval jen chvilku. Pod tím jsem usnout nestačil. Ale vytrhali mi obočí a řasy, takže to bylo dost nepříjemné,“ popisuje Láska přípravy.
Jaká byla vaše první reakce, když vás oslovilo Východočeské divadlo?
Hrál jsem v Mostě, a to náhodou - kamarád, který tam působil, měl začít zkoušet muzikál, ale onemocněl a oslovil mě, jestli bych to za něj nenazkoušel. Vzal jsem to a z pardubického divadla se přijeli podívat na Radima Madeju. Společně s ním si vybrali i mě. Radim tady hostoval v představení Mezi nebem a zemí, já jsem dělal Kavkazský křídový kruh a už si mě tu nechali. Překvapilo mě to, ale okamžitě jsem na to kývl. Nechtěl jsem zůstat v Mostě. To město mě neoslovilo.
Jak jste se jako Pražák sžil s Pardubicemi?
Hrozně se mi tu líbí. Jezdím sem jenom na zkoušky a představení, ale to město mě baví. Líbí se mi, že když jsou tu nějaké slavnosti, jdou tam všichni a znají se. To v Praze člověk nezažije.
Vaší partnerkou je dcera ředitele divadla Eliška Dohnalová. Pomohlo vám to, abyste zde získal angažmá?
Myslím si, že ne. Naopak to někdy může být na škodu. Schytávám různé poznámky, že tu jsem kvůli ní. Ale dali jsme se dohromady až potom, co jsem přijal nabídku na spolupráci tady. První měsíc jsem ani pořádně nevěděl, kdo to je. Až když jednou přijeli její rodiče, tak mi to došlo.
To jste spolu měsíc nemluvili o divadle?
Mluvili. Věděl jsem, že hraje v Příbrami, ale vůbec jsem si ji nespojil s Petrem Dohnalem. Je to běžné příjmení. Vůbec mi to nedocvaklo.
Ve stálém angažmá jste už více než rok. Jak ho zatím hodnotíte?
Jsem tady spokojený. Nečekal jsem, že tady je tak dobrá parta. Samozřejmě se stane, že se lidé občas chytnou, ale to je normální. Herectví je trochu jiná profese, člověk se otevírá. Když slyším, co se děje v jiných divadlech, přijde mi, jako kdybychom byli v nějakém souborovém ráji.
V čem jste se za tu dobu nejvíc posunul?
V přístupu k práci. Na škole člověka nenaučí opravdový divadelní postup. Na konzervatoř jsem totiž přišel s obrovským očekáváním a bral jsem to jako továrnu na sny. Myslel jsem si, že se tam učí úžasné věci. Rok mi to vydrželo. Potom jsem začal přicházet na to, že to tak není.
Co vás tak zklamalo?
Nechápal jsem, že když nás ve škole učí hrát divadlo, proč to nemohu dělat - zvlášť v tak velkém a známém divadle, jako je Divadlo na Vinohradech. Musel jsem si pak vymýšlet, že jdu třeba k doktorovi. Přišlo mi to hloupé. Nešlo o přístup kantorů, ale vedení. Byl bych rád, kdyby ti lidé pochopili, že mladí potřebují praxi. Když vylezou ze školy bez ní, je to na nic. Přijdou do divadla a učí se vše od začátku.
Vraťme se k vašemu působení ve Východočeském divadle. Která role pro vás zatím byla nejvýznamnější?
V Kavkazském křídovém kruhu. Byla první, takže člověku zůstane v paměti. Byl jsem rád, že jsem dostal příležitost pracovat s Petrem Novotným, který je výborný režisér a chápal, že jsem tu nový a potřebuji víc času. Moc mě bavila i role v Konci masopustu. Ta hra je hrozně hezky napsaná a práce na tom byla velmi zajímavá.
Nyní vás čeká zatím největší role v inscenaci Kráska a zvíře. Jak se na ni připravujete?
Pořád zkouším masku, je to pro mě totiž něco úplně nového. S ní člověk hraje jinak. Musím se naučit jiné herectví. Když člověk hraje normálně, samozřejmě používá mimické svaly, tady je potřeba vše vyjádřit pohybem těla. Navíc budu mít docela velký kostým.
Už přichází tréma?
Ne, ale určitě přijde. Vždy asi deset minut před premiérou.
Jak to v divadle vůbec vypadá před premiérou, když jsou všichni nervózní?
Každý má svůj způsob, jak se s tím vypořádává. Někdo sedí s kamarády a nemyslí na to, pak jsou lidé, kteří potřebují být sami, jiní jsou v pohodě a všechny tím štvou. Každý má v tu chvíli svůj vesmír. Pak tam samozřejmě pobíhá někdo, kdo si ze všeho dělá srandu, protože tím trému zahání.
Patříte mezi nejmladší členy souboru. Dávají vám to starší kolegové „sežrat“?
Samozřejmě dostávám „výchovné lekce“, ale nejsou to žádné zákeřné věci. Často se tomu i sám zasměju. Největší srandu ze mě mají ve hře Hej, Mistře!, protože tam mám ulízané vlasy a vypadá to jako helma. Říkají mi Helmut. A když jsme měli začít zkoušet jednu hru, tvrdili mi, že si ten režisér potrpí, abychom už na první čtené zkoušce uměli text. Takže jsem se ho doma opravdu učil, byl jsem strašně nervózní, protože už to mělo být za dva dny. Pak se mi všichni vysmáli, když jsem to už uměl zpaměti, zatímco ostatní to v klidu četli.
Josef LáskaNarodil se 4. března 1993. V sedmi letech začal působit v Divadle na Vinohradech, kde zůstal do svých 18 let. Vystudoval Pražskou konzervatoř a od roku 2015 působí v trvalém angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Rok se objevoval v seriálu Doktoři z Počátků, hrál i ve snímcích Poupata a Vánoční panenka. Rád cestuje, jezdí na snowboardu a skateboardu, tancuje a poslouchá hudbu. |
Máte zkušenosti i s filmem. Je vám bližší divadelní nebo filmové herectví?
Nevím. U filmu mi vadí, že to člověk několikrát zahraje, oni si z toho něco vyberou bez něj a pak už se s tím nedá vůbec nic dělat. Je v tom určitá bezmoc. Když se něco nepovede v divadle, můžu to na příštím představení udělat jinak. Na filmu mě ale baví celková práce před kamerou. Není potřeba dělat velká gesta, stačí třeba pohyb obočí. V divadle by to nebylo vidět, tam navíc musíme neustále myslet na to, aby nás bylo slyšet i v poslední řadě na druhém balkonu.
Ve svém profilu na stránkách divadla uvádíte, že se rád oddáváte snění. O čem sníte?
O všem možném. V současné době nejčastěji o tom, jaké si koupím auto nebo motorku. Hrozně rád si představuji, jaké by to bylo, kdyby... Když jedu vlakem, kolikrát se přistihnu, že ani nevím, kde vlastně jsem, a půl hodiny žiju svůj život někde úplně jinde a jinak. Baví mě představovat si i různé zážitky, nedávno jsem cestou do Prahy byl v Americe.
Máte romantické jméno. Zneužíval jste ho někdy?
Dřív jsem na něj balil holky. Lidé nevěří, že se tak opravdu jmenuji. Pořád mají potřebu před něj dávat něco jiného, jsem podle nich třeba Hláska, Kláska nebo Páska. Ve škole si ze mě samozřejmě pořád někdo dělal srandu, tady v divadle taky. Jednou mě zastavili v autě policisté, dal jsem jim doklady, podívali se na ně a zeptali se mě, jestli jsem syn bývalého policejního vyšetřovatele Lásky. Využil jsem toho, řekl jsem ano a nechali mě jet. I když s ním nic společného nemám.
