Pořadatelská země ale má právo startu pouze tehdy, pokud je umístěna do 18. místa světového žebříčku. K tomu má Čína ještě hodně daleko. Proto má pomoci česká hokejová škola z Czech International Hockey Camp. Mezi pěticí trenérů, která se vydala do Šanghaje trénovat mládež, byl také Jan Šafář.
„Polovina lidí tam ani netuší, k čemu slouží brusle. Než jsme jeli do Číny, viděli jsme klip, kdy dítě stálo před vitrínou, ukazuje na brusle a ptá se, co to vůbec je,“ říká Šafář.
Jak jste se potom dostal k tomu, že trénujete mládež?
Začal jsem studovat vysokou školu. U hokeje jsem chtěl zůstat - ne jako aktivní hokejista, ale v oblasti pedagogiky jako trenér. Udělal jsem si potřebné licence a oprávnění k trénování. K tomu přibyly zkušenosti z vysoké školy. Začal jsem trénovat v Třebechovicích nedaleko Hradce Králové, kde jsem studoval. Potom mi volal Lukáš Tramba, šéf z Czech International Hockey Campu, jestli bych u nich nechtěl týden zkusit trénovat, a už jsem tam zůstal.
Jak vznikla spolupráce mezi Českou republikou a Čínou?
Bohuslav Sobotka byl v Číně a domluvil spolupráci čínské vlády s Českým hokejovým svazem. My ale nespadáme pod svaz. Domluvili jsme proto spolupráci nezávisle. Chtěli, abychom tam vyslali trenéry a pomohli s trénováním dětí.
Jak práce v Šanghaji vypadala?
Byli jsme tam měsíc, zhruba šest až sedm hodin denně jsme pracovali -buď jsme vedli tréninky, přednášeli pro rodiče, nebo jsme měli schůzku s čínskými trenéry a jejich managementem. Vysvětlovali jsme jim různé postupy trénování. Potom jsme se dívali na jejich styl a řekli jim, co dělají špatně. Tím jsme dospěli k vzorovému tréninku.
Co dělali špatně?
Nezačali metodicky správně. Do deseti let by se mělo převážně bruslit a věnovat se technice bruslení. Místním dětem bylo dvanáct, dělaly vše, ale nic správně. Ukázali jsme jim, jak by mělo od dětských let vypadat postupné zvyšování tréninkových dávek.
Děti, se kterými jste pracovali, jsou ty, které by se poté mohly dostat do národního týmu?
Upřímně si myslím, že tyhle to nebyly. S dětmi by se mělo začít pracovat už dříve. Zejména v jejich sensitivním období, což je okolo osmi let, těmto bylo 13 let. Kdyby se pracovalo s třináctiletými, muselo by se to hodně zintenzivnit. Trenéři by tam museli být celých šest let a pracovat s nimi neustále.
Co především může český hokej dát tomu čínskému?
Hlavně organizační věci. Číňané dělají cvičení tak, že jedno dítě jede a patnáct dalších stojí a čeká, než se na ně dostane řada. Upravili jsme jim to tak, aby jezdilo třeba sedm dětí najednou. Pokud by se měřil čas, který děti strávily v aktivním pohybu na ledě, bylo by to třeba pět minut. Když jsme jim to upravili, děti byly v zátěži aspoň 35 minut.
Je naopak něco, co si může český hokej vzít od nich?
Překvapila nás jejich kázeň. Tady se musí děti týden vychovávat. Například co mají udělat, když se pískne. Tam to bylo tak, že se písklo, děti se postavily do lajny, často podle velikosti, a čekaly. Když jsme ukončovali trénink, znovu se postavily do lajny, uklonily se a poděkovaly. Až potom odešly.
V čem byl kromě kázně největší rozdíl v práci s čínskými a českými dětmi?
Samozřejmě tam byla jazyková bariéra. Jejich trenéři anglicky neumí vůbec, angličtina se u nich začala učit asi před dvěma lety. Takže desetileté děti celkem anglicky umí, ale dospělí ne. Měli jsme mítink, kde jsme řešili smlouvy a další organizační věci, a tlumočilo nám desetileté dítě. A děti neměly vůbec žádné základy bruslení. Každý pohyb jsme museli zastavit a říct, jak to dělat správně. První týden jsme se vůbec nedostali ke cvičením, řešili jsme, jak na bruslích vůbec mají stát. Nikdo to s nimi netrénoval.
Jan ŠafářNarodil se 30. dubna 1991 a v současné době studuje Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Jako hokejista prošel všemi mládežnickými výběry Dynama. Po vyřazení z juniorského kádru Pardubic se začal věnovat trénování. Kromě mládeže v Třebechovicích učí hokej i děti a dospělé na mezinárodních hokejových kempech. Je absolventem druhé nejvyšší trenérské licence a spolupracuje s Czech International Hockey Camp. Kromě hokeje se rekreačně věnuje také tenisu. |
Překvapilo vás to, nebo jste to čekali?
Trochu nás to překvapilo. Od sedmi let dělaly to, že si vzaly puk, začaly bruslit a střílet s nápřahem na bránu, což by teoreticky do deseti let vůbec dělat nemusely. Když jsme byli v Pekingu, nebyly děti v bruslení tak špatné. Někdo se jim evidentně věnoval. Ale organizační stránka byla také dost špatná.
Kdy jste byli v Pekingu?
V říjnu na dva týdny. Tam to fungovalo jako kemp a sjely se tam děti z celého regionu. Takže to vypadalo, že tam je vyšší úroveň. Přijeli totiž ti nejlepší hráči z jednotlivých klubů. V Šanghaji se jednalo o klub, kde byli jenom místní hráči. Vynikali asi dva, ostatní ale byli špatní.
Proč se tedy vláda tolik snaží hokej prosadit?
Čína se celkově hodně rozvíjí a chce být dobrá ve všem - i ve všech sportech. Potenciál i finance na to mají. Budou se tomu věnovat a věřím, že něčeho dosáhnou. V šanghajském klubu byl muž, který hrál hokej v čínské reprezentaci. Když jsme ho srovnali s našimi hokejisty, patřil by do druhé ligy.
Překvapila vás něčím čínská mentalita?
Přístupem. Jsou to „ňoumové“, nejsou do sportu tolik zarputilí. Když tady někomu řeknete, ať projede hlavou mantinel, udělá to, protože chce. Tam jsou ale spíš opatrnější, slušnější, hodnější. Víc o všem přemýšlí, což je ve sportu zpomaluje. Na tréninku dokážou hodinu vše provádět ve stejné rychlosti, takže to není ani rychlé, ani pomalé. Tady kluci patnáct minut makají, ale potom už nemůžou a zbytek tréninku nezvládají. Číňané vědí, kde si mají sílu pošetřit. To je ale brzdí.
Když jsou opatrnější, jak přistupují k osobním soubojům?
Nijak. Nemají na to postavu. Jako hokejista tam má ve 13 letech postavu tak maximálně deset procent z nich. Ostatní jsou hubení a malí. Mentalitou jsou spíše pro tenis a badminton, kde nemusí spoléhat na spoluhráče a neleží na nich odpovědnost za celý tým. Snažili jsme se do nich vložit vlastnosti typické pro hokej. Probouzeli jsme v nich například sebedůvěru, bojovnost a zarputilost. Museli spolu i závodit, abychom je správě namotivovali.
Nejsou soutěživí?
Právě že nám přišlo, že jsou spíš vláčnější. Jdou spíš sami za sebe a nechtějí být spojeni s týmem. Hodí se do individuálních sportů. Snažili jsme se je dostat do kolektivu a probudit v nich týmovou spolupráci.
Jakých dalších mezinárodních hokejových kempů jste se zúčastnil?
Byli jsme v Rusku a Anglii. Jinak to funguje tak, že zahraniční týmy dojíždějí do Nymburku, kde máme centrálu. Pak jim děláme program přímo tam.
Rusko mě celkem překvapuje. Nečekala bych, že by si nechali mluvit do hokeje.
Je to paradox, taky mě to překvapilo. Ale spousta ruských dětí radši jezdí na kempy k nám než po Rusku. Přístup českých trenérů je podle nich lepší než ruských. Když kluci viděli naše tréninky v herním pojetí, říkali, že to nikdy nezažili. V Rusku je to tak, že musí akorát rychle bruslit z jedné brankové čáry na druhou a zase zpátky.
