Nejezdí jen na něm, jako přepravu využívá i dálkové autobusy, vlaky, stopuje... Nepotřebuje si se svou skládačkou nic dokazovat, vždyť se na ni vydal do světa jen proto, že na motorku prostě neměl dost peněz. „Mým cílem je vydat se do světa. Jak to udělám, je mi vesměs jedno,“ řekl před květnovým odjezdem.
Fotogalerie |
Za tři měsíce už projel jedenácti zeměmi jihovýchodní Evropy a Asie. A míří dále na východ. Z hostelu, ve vzácné chvíli, kdy má relativně dobré internetové připojení, popisuje, jak dvojsečné je absolvovat takové dobrodružství na kole. „Výhodou je, že se na něm dostanu prakticky všude. Také přejezd přes hranice je rychlejší a člověk se udržuje v kondici. Na druhou stranu v písku nebo v hustém provozu, kdy na vás práší kamiony a všude postává spousta kupců, tam se trápím,“ popisuje Marek Balicki.
Cestovatel sice plánoval, že na konci srpna bude ve svých toulkách světem dále než v kazašské metropoli, ale průtahů nelituje. „U Kyrgyzstánu jsem dokonce zvažoval, jestli jej kvůli úspoře času nevynechám. Teď jsem šťastný, že jsem to neudělal. Ať jsem se díval doleva, či doprava, vždy se přede mnou odehrávalo úžasné divadlo.“ K nezapomenutelnému zážitku se dobrodruh protrápil v Turkmenistánu. Cesta k tamní pozoruhodnosti – Pekelné bráně (kráter uprostřed pouště Karakum, ve kterém od roku 1971 hoří unikající zemní plyn – pozn. autora) – byla symbolicky pekelná.
Kolo musel v poušti schovat pod duny
„Vystoupil jsem v jednu ráno z vlaku a nacházel se kdesi uprostřed pustiny. V dálce jsem viděl světlo, toho jsem se držel. Po čase jsem dojel ke klasické poušti. Po té se nedalo kolo ani tlačit. Musel jsem ho schovat pod duny a jít bez něj. Po dvou hodinách jsem konečně dorazil k místu. Bylo to fascinující a stálo to za všechnu tu námahu,“ podotýká muž.
Marek Balicki u „Pekelné brány“ v poušti Karakum
Kromě cestování světem je pro Marka Balického dalším životním posláním záchranářství. Této profesi se věnoval na plný úvazek šest let, rok byl navíc hasičem. Na svých cestách se dvě své vášně snaží propojit. V městech tak navštěvuje hasičské i záchranářské stanice a zjišťuje, jaké tam mají jeho kolegové podmínky k práci. „Lehčí je dostat se do hasičské stanice. Jsou zakresleny v mapách, dají se dobře najít. I to přijetí je zde vřelejší. Zajímají se o naši techniku, ukazuji jim videa. Občas mě nechají na stanici i přespat, když je to možné,“ zmiňuje.
Plán cesty záchranáře.
Cesta Stonavana je poměrně nízkorozpočtová, přespává nejčastěji pod širákem, ve stanu nebo v hamace. Někdy si jej vezmou k sobě pod střechu lidé, které na cestách potkává. „Pomohli mi několikrát. Například když jsem byl v horách a začala bouřka, vzali mě k sobě do jurty,“ dodal.
Zcela bez peněz ale fungovat nemůže, průměrné denní náklady se pohybují od 100 do 200 korun. Udržet jej na cestách mu pomáhají dárci z Česka. On jim za to s díky posílá pohlednice z cest. Kam až se i s jejich podporou dostane, to je otázka. Nicméně cestu má naplánovanou na čtyři roky a rád by při ní zavítal i na Nový Zéland nebo do Kanady. Informuje o ní na stránkách www.zachranarnacestach.cz.
