Opavský historik Jiří Knapík zmapoval pionýrské organizace od poválečných let až do roku 1968 a se spolupracovníky vydali knihu s názvem Pionýři, malované děti?
| foto: Adolf Horsinka,
MAFRA
Nejen sběr a nudné schůzky. Pionýr měl často bohatou činnost, říká historik
Pionýři. Pro jedny důvěrně známá věc, pro jiné mlhavá historie. Teď mají vůbec poprvé odborně zpracované dějiny, opavský historik Jiří Knapík je s kolektivem autorů v knize Pionýři, malované děti? zmapoval od poválečných let až do roku 1968.
„Členstvím v Pionýru režim celou generaci dětí připravoval na dospělý život. Že se stanou členy svazu mládeže, případně i komunistické strany,“ popsal.
Jedna část společnosti má s Pionýrem osobní zkušenost, ta druhá, mladší, ale mnohdy neví, o co šlo. Jak byste jim to vysvětlil? Byla to organizace, k jejímuž členství dospěli téměř všichni žáci školou povinní. Měla pracovat s mladou generací a přes organizovaný volný čas otisknout politický a ideový aspekt režimu do dětství. Zážitky a pocity spjaté s Pionýrem se ale hodně liší. Záleželo na tom, jakého měl kdo vedoucího nebo jaké politické klima panovalo v konkrétní škole. Někde to byla děsná otrava a nuda a někde mohl být čas strávený v Pionýru zajímavý.
Mezi vzpomínkami z projektu Národní kronika jsem našel svědectví pionýrky, které otec vstup zakazoval a poprvé ji uviděl až v kroji na prvomájové přehlídce v roce 1957.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
