Petr Němec pod plakátem kamarádky Věry Špinarové ve slavném ostravském baru...

Petr Němec pod plakátem kamarádky Věry Špinarové ve slavném ostravském baru Waldemar. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Ostravské stopy: Ve smradu jsme žili, cigarety nehrály roli, říká Petr Němec

  • 1
S hudbou je spojený stále. Přes víkendy zpívá třeba na Slovensku s Marií Rottrovou a Václavem Neckářem, v týdnu pobývá ve svém domově v Porubě a rád si zavzpomíná i na zlatá léta ostravského bigbítu z 60. let. V seriálu MF DNES a iDNES.cz Ostravské stopy vzpomíná zpěvák Petr Němec.

K Němcovým nejznámějším písním patří například hit Láska šla slavobránou. Jeho slavobrána se začala pomalu otevírat v polovině šedesátých let. Tehdy se na Černé louce odehrávaly pověstné čaje o páté a zpěváci a hudebníci se hemžili zejména kolem Českého rozhlasu.

„Na Černé louce se vždy konaly takzvané čaje o páté. Hrávali na nich Royal Beat s kapelníkem a bubeníkem Chmurou. Součástí byly i soutěže ve zpívání a na jednu z nich mě dotlačili kamarádi. Co zpívat? Nějakou dvanáctku – dvanáctitaktovou píseň, to zná každý. Rokenrol. Vyhrál jsem a shodou okolností cenou byla deska Václava Neckáře (směje se). Ne že bych jej v té době obdivoval, tehdy jel Elvis Presley, The Beatles, začínali Stouni, super doba, ta polovina 60. let,“ pochvaluje si ještě dnes zpěvák Petr Němec.

Petr Němec

Zpěvák, skladatel a hudebník, který začínal v 60. letech s kapelou Flamingo a Marií Rottrovou, s níž dodnes koncertuje jako host.

Od začátku 70. let nesměl publikovat pod svým jménem, takže řada písní byla posléze vydána pod hlavičkou kapely Speciál, se kterou doprovázel Věru Špinarovou. Hrál i v řadě jiných kapel jako třeba Video nebo Dragon.

Po revoluci využil příležitosti cestovat a přijal nabídku angažmá na zámořských lodích. Už za totality jezdili s kapelou do NSR nebo do Jugoslávie, teprve pak ale procestoval celý svět od Asie až po Afriku.

Původně vyučený strojní zámečník se nyní věnuje také příležitostnému malířství. Velký koncert s kapelou Speciál připravuje na 15. března.

V pavilonu na Černé louce na čajích tehdy kola gramofonů ještě dýdžejové moc neroztáčeli, základem byla vždy živá kapela, teprve později se začaly hrát také písničky z desek.

Na čajích hrála živá hudba

„Čaje byly něco jako ples nebo diskotéka. Až na to, že se nic nepouštělo, hrála živá hudba. Dýdžejové začínali ojediněle a pomalu, tento styl byl tehdy ještě v plenkách. Zato hrála kapela, která měla pauzy, a lidé se bavili. Každý si oblékl, co měl nejlepší, dnes už je to jedno. Hrávalo se hlavně v pátky a pak neděle. Bylo nacvakáno, pokaždé plno, tři sta, možná i více lidí. Fičel jive a boogie-woogie, čemuž se ale říkalo Praha,“ popisuje Němec.

Inspirovali se i filmy, třeba Černým Petrem od Formana. „Po desáté se musel dodržovat noční klid. S čajem neměly tyto akce nic společného, možná jen v tom, že šlo o inspiraci anglickým zvykem, kdy se pije čaj o páté,“ usmívá se při vzpomínce Němec.

Desky s hity až z Brazílie

Ještě dnes nosí typický rockerský účes á la Rod Stewart, což byl také jeden z jeho největších idolů.

Dostat se ke světové hudbě pro něj nebylo jednoduché, ale dokázal si poradit. Někdy stačilo naladit tu správnou radiostanici anebo mít kamaráda s kontakty.

„Hudba se dala poslouchat tak, že jsme vyladili na rádiu stanici Luxemburg, jinak to bylo složité. Shánělo se třeba pod pultem, že vám někdo něco odložil, aniž by se ty věci daly do prodeje, jinak byly hned pryč. Já měl kamaráda, který měl otce velvyslancem v Brazílii a bydlel u nás vedle ve vchodě. Vždy, když jeho rodiče vyjeli na misi do Brazílie, kde zůstali třeba půl roku, tak jej dali k babičce do Ostravy. Při návratu přiváželi malé desky EP, samé pecky, kdy mě fascinoval už jenom jejich obal. Všechno jsem hned nacpal do ucha. Později se daly sehnat desky i v obchodech, ale většinou v italské produkci. Český člověk si vždycky našel potůček, odkud čerpat nové zdroje,“ popisuje zpěvák specifika 60. let.

Z rozhlasu šup do Waldemara

Ještě dnes, když je příležitost, tak Petr Němec rád zavzpomíná na oblíbený podnik naproti budovy Českého rozhlasu – bar Waldemar.

„Rádio a Waldemar, to jsou spojité nádoby. Rádio je naproti, o pauze šup do Waldemara. Na pivo se ale chodilo do Džbánu. Myslím, že se ve Waldemaru od té doby ani nic moc nezměnilo, připadne mi naprosto stejný. Možná nějaká výzdoba. Tehdy tady měl fotku přímo Waldemar Matuška, podle kterého se bar jmenoval.“

Přímo ve slavném baru se ale s legendárním zpěvákem nikdy nesetkal. „V Ostravě jsem na Matušku štěstí neměl, zato jinde ano, třeba na Bratislavské lyře,“ vypráví Petr Němec.

A nebyl sám, kdo se v té době stal stálým hostem historické budovy Československého rozhlasu. Tehdy se v centru města díky nahrávacímu studiu střídaly známé hvězdy, například Marie Rottrová, s níž Němec zpívá dodnes. Na rozdíl od ní ale nikdy nepocítil potřebu z města odejít.

„Scénu na Colours by záviděl i Robbie Williams“

„Jsem z periferie, odkud je blízko do Beskyd. Spíše než do centra mě to vždy táhlo do hor, i do Jeseníků, kde máme ‚chatrč‘. Jinak ale Masarykáč, Kuří rynek, Zámecká, Waldemar, to je pro mě centrum. Až na to, že dříve to bylo zahulené peklo. Tehdy nám to ale nepřišlo. Ve smradu jsme tady žili neustále, nějaké cigarety už nehrály roli. Ovzduší v Ostravě sice není ani dnes lichotivé, kousek máme Polsko, kde se kouř převaluje a jde k nám zpátky. Aspoň to říkají. Dnes totiž člověk mnohdy neví, kde je pravda,“ odkazuje na proměnlivost doby.

Nezměnila se ale jen doba. Velká proměna se stala i s místem, kde dříve pár let pracoval, než se uchytil v orchestru ve Vítkovických železárnách. „V roce 1968 jsem se vyučil, šel na Závod 5, kde jsem pracoval jako zámečník. Montovali jsme tam vagony. Dnes je tam hlavní scéna Colours. Kdo by si to byl pomyslel. Uprostřed největší továrny. Atmosféru, jako když jsme na ní s Marií letos hráli, jsem ještě nezažil,“ myslí si Němec.

„Ta scéna je šílená, záviděl by ji i Robbie Williams. Obrovská a nádherná. Akorát mě překvapilo, že při její obří rozloze používají mikrofony s kabelem. Je tam šílený výběh, chtěl jsem si jej vyběhnout, ale bohužel,“ dodává.