Milan Dobeš oslavil devadesátku na své nové výstavě v muzeu v Dolních...

Milan Dobeš oslavil devadesátku na své nové výstavě v muzeu v Dolních Vítkovicích. Expozice plná Dobešových děl je k vidění do 1. září. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Ostravské stopy: V Ostravici tekla olejovitá kaše, líčí výtvarník Dobeš

  • 0
Klasik evropského op-artu Milan Dobeš slaví devadesátku výstavou v ostravském muzeu v Dolní oblasti Vítkovice. Málokdo ovšem tuší, že tento rodák z Přerova trvale žijící v Bratislavě své první umělecké kroky podnikl právě na Ostravsku.

Ještě jako student střední školy se věnoval ve volném čase stepu v dnes již nefungujícím baru Boccaccio v bývalém Hotelu Palace. V Ostravě také začal malovat své první obrazy, na kterých zachytil zdejší typické průmyslové objekty i haldy, nedávno je prodal ostravskému magnátovi Janu Světlíkovi. K vidění jsou ale i pro veřejnost v Multifunkční aule Gong.

„V Ostravě jsem měl strýce, byl hejtmanem ještě před únorovým komunistickým převratem. Už tehdy to ve městě vypadalo tak, že když jste si vzal bílou košili, za hodinu byl její límeček černý. V Ostravici tehdy netekla voda, ale olejovitá kaše. Přesto na ni vzpomínám rád, protože právě od této řeky jsem namaloval své první obrazy se záběry železáren. Tehdy jsem navštěvoval třetí ročník na škole. Abych nemusel malovat figury, tedy raněné partyzány a podobně, tak jsem se dal na krajinomalbu,“ uvedl Dobeš.

Milan Dobeš

Milan Dobeš oslavil devadesátku na své nové výstavě v muzeu v Dolních...

Významný představitel uměleckého hnutí zvaného op-art se narodil 29. července 1929 v Přerově.

Od vysokoškolských studií žije v Bratislavě. Koncem padesátých let 20. století se začal věnovat optickému umění, jakožto jeden z prvních autorů na světě.

Jeho nezaměnitelné opticko-kinetické a světelně-kinetické objekty vzbudily zájem především v zahraničí.

 „Nebyli jsme ještě tolik pod dohledem a nebylo nás moc, dnes berou na vysoké školy strašně moc lidí. Nás bylo se všemi ročníky i se sochaři osmadvacet lidí, a to ještě vyhazovali. Dnes ne, protože školám platí podle počtu žáků, čím se ale budou ti lidé živit? Už tehdy to pro nás bylo těžké se uživit. Já jsem začal ilustrovat, a to jsem tomu žertem říkával, že nedělám ilustračky, ale ilusračky. Ale naučili nás kreslit, řemeslo nám nedělalo potíže, v tom byla výhoda. Dnes vidím, že někteří kreslit nedovedou,“ srovnává Dobeš.

Mládí v rytmu stepu

I za socialismu se dostal do zahraničí. „Bylo jasné, že se ven dostanete jen na svatbu nebo pohřeb. Když se to dozvěděla má francouzská kamarádka, tak to přes svého strýce zařídila a já vyjel na dva měsíce do Paříže. Jenže bez deviz, i s tím si člověk uměl poradit, stačilo si stoupnout na Montmartru a začít kreslit,“ vzpomíná výtvarník.

Do Ostravy přijel poprvé v době studií na střední škole. „Studoval jsem v Českém Těšíně, protože v Přerově mě nechtěli, byl jsem příliš energické dítě. Bydlel jsem v internátě, kde za války sídlilo gestapo. Kromě studií jsem se věnoval stepování. Poslední rok před maturitou jsem dojížděl do Ostravy a chodil jsem tajně stepovat do Boccaccia v suterénu Hotelu Palace, což bylo tehdy zakázané, dělat něco takového na střední škole,“ usmívá se slavný výtvarník.

Objevil jej tam jeden profesor. „Ujela mu lokálka a tak se schoval před deštěm, jinak by do takového podniku nevstoupil. V baru tehdy hrával Gustav Brom se svým orchestrem a já měl možnost s ním jezdit na turné, jak by se dnes řeklo. Vystupoval jsem s nimi v jednotlivých městech. Pamatuji si, že Gustav Brom v Ostravě vystupoval ve svém typickém bílém obleku, takže v tom podzemí úplně zářil. Neméně atraktivní byli i zpěváci, co s ním vystupovali,“ řekl Dobeš.

V paměti mu utkvěla například Yvetta Simonová. „Na repertoáru měla strhující dojáky, vždycky se na jejich konci rozplakala. Dodnes nevím, jak to dokázala. Tehdy byl velmi populárním zpěvákem pop music Rudolf Cortés, sestry Allanovy, a v jejich přítomnosti jsem stepoval. Naučil mě tomu jeden herec z těšínského divadla, za kterého jsem tehdy zaskočil. Poranil si nohu, jenže měl podepsané smlouvy, a tak mě potřeboval,“ přiblížil.

Milan Dobeš v roce 1971 připravuje svůj světelně-kinetický objekt pro americký orchestr.

Nakrátko jej zaměstnali i v rodném Přerově. „V Přerově jsme stavěli přísně tajné letiště, o kterém ale každý věděl, to bylo mé jediné zaměstnání, po dva měsíce mého života. Za tu dobu jsem dostal tak špatný kádrový posudek, který končil slovy: Na vysokou školu se nedoporučuje. Naštěstí jsem udělal zkoušky na Vysoké škole v Bratislavě. Posudek překvapivě nedostali, nějaký dobrák jej musel zadržet a přišel, když už jsem byl přijat a začal jsem malovat socialistický realismus, což byl vyžadovaný styl,“ popsal Dobeš.

S režimem ale neměl jednoduché vztahy. „Brali mě do svazu výtvarníků a byl jsem z něj dvakrát vyhozený a třikrát přijatý. V roce 1965 mou výstavu měla schválit komise. Dílo se jim nelíbilo, ale už měli popito, s tím jsem tak trochu počítal. Nestihli mě vyloučit, a tak na druhý den jsem výstavu zahajoval. Podobná náhoda mi pomohla o rok později v Praze, kde se konala výstava pod patronátem Svazu československo-sovětského přátelství,“ vypráví Dobeš. Odtud už vedla jeho cesta do světa, kde je známější než v rodné zemi.