Jesenická kapela Priessnitz patří ke kultovním kapelám temné scény. V létě si zahrála i na „barevném“ festivalu Colours of Ostrava a jejich koncert byl nezapomenutelný, přestože je pořadatelé uzavřeli do bývalého plynojemu v Gongu.
Diváci si ale sezení nenechali líbit, nakonec přemohli i ochranku a roztančili celý vyprodaný sál pro 1 500 diváků. Přestože Gong nemá nejlepší akustiku, hlas Jaromíra Švejdíka burácel a těžko mu kdo mohl konkurovat. O to větší může být překvapení, že se Švejdík přiznává k novovlnné inspiraci Ostravou, neboť ještě před vznikem kapely Priessnitz tu hrály neméně pozoruhodné formace.
Jaromír ŠvejdíkZpěvák a textař kapely Priessnitz pochází z Jeseníku, kde se narodil 14. října 1963. Pod pseudonymem Jaromír 99 tvoří původní české komiksy. Před nástupem na vojnu založil v polovině 80. let garážovou kapelu Chlapi z práce. Z té se posléze v roce 1988 stal Priessnitz. V roce 2004 založil další hudební projekt Umakart, v roce 2007 byl u vzniku tria Jaromir 99 & The Bombers. Spolu se spisovatelem Jaroslavem Rudišem je autorem komiksu Alois Nebel, spolupracoval i na stejnojmenném filmu. Složil k němu známou píseň Půlnoční, kterou nazpíval Václav Neckář. Kromě toho kreslí scény pro filmy zvané storyboardy, například pro snímky Jedna ruka netleská, Samotáři, Děti Duny nebo Grandhotel. Kromě Nebela vytvořil také komiksy Bomber, Zámek a Zátopek. Od roku 2014 vystupuje s Alešem Březinou a Lukášem Morávkem na vernisážích i samostatných koncertech. |
„Z mnoha kapel, které nás ovlivnily, si zřetelně vzpomínám na kapelu Klon Martina Kučaje, což je syn Marie Rottrové. Když přijeli k nám do kulturáku v Jeseníku, čuměli jsme na ně jak blázni,“ přibližuje zpěvák a výtvarník Švejdík své vazby k Ostravě.
Město sice nezná tak dobře jako jeho kamarád Jaroslav Rudiš, ale taky si ledacos vybaví. „Ano, Rudiš to tu zná o dost lépe, já znám jen ta klasická místa, co znají všichni. To znamená Dolní oblast Vítkovice, Černá louka a Stodolní,“ směje se Švejdík.
Kapely na Ostravsku jako zjevení
Po setkání s diváky k vydání nové desky se ale Jaromír 99, jak si také říká, rozpovídal detailněji. „Když to vezmu od dětství, pamatuju si, jak jsem s rodiči jezdil na Černou louku. Na nějaké výstavy, dnes už pochopitelně ani nevím čeho, snad květin. Ostrava, to pro mě bylo už velkoměsto. Byla to dálka, takže jsem cestu do Ostravy bral i jako výlet,“ vysvětlil své vzpomínky na Ostravu ze začátku 70. let.
Tím však jeho kontakt s městem neskončil. „Pak začala druhá etapa, kdy jsem poznával Ostravu a zároveň i Havířov. Když jsme byli máničky a poznávali jsme v něm místní kapely jako Masomlejn, Klec, Ještě jsme se nedohodli nebo Čím hůř, ti líp. Zvláště tento název z Havířova si pamatuju. Kapela Klec se mi hodně líbila, hrála ve stylu The Cure,“ přibližoval Švejdík.
S muzikantskou komunitou se scházel v místních hospodách jako Kosmos nebo Vesmír, posléze Modrá svině. „Jedním z přátel byl disident, kterému se říkalo Tuleň, ale dodneška nevím, jak se jmenoval,“ přiznal Jaromír Švejdík, kterého okouzlil i Havířov. „Byl městem postaveným na zelené louce. Má dodneška své kouzlo, včetně těch rozlehlých dvorů.“
Jaromír Švejdík (vpravo) s Jaroslavem Rudišem v roce 2003
Po revoluci začal s kapelou Priessnitz do Ostravy hodně jezdit na koncerty do Parníku, na Colours of Ostrava, do Bumerangu ve Stodolní ulici.
K hornické etapě Ostravy se podle Švejdíka může z kapely Priessnitz nejlépe vyjádřit kytarista Petr Kružík, který je vyučený horník. „Když jsem sem jezdil jako mladá mánička, pamatuju si na hornické tváře s podmalovanýma očima. Chtěli se rvát, šel z nich respekt. My měli dlouhé vlasy, barevné, takže jsme vypadali jinak než běžný občan,“ vysvětluje Švejdík. Přestože nyní žije v Praze, místní region se mu zaryl pod kůži. A především rodné Jesenicko i nedaleké Polsko s čarodějnickými procesy.
„U nás pod lázněmi v Jeseníku sice občas někoho upálili, ale u Niska byly postaveny první spalovací pece, tam to vypadalo jako holokaust. Mechanizované záležitosti už fungovaly v 17. století. Dnes už se toho ví více, ale když jsme začínali, museli jsme svou historii hledat,“ tvrdí Švejdík. „Dnes se každá druhá kavárna na Jesenicku jmenuje Priessnitz, kdežto tehdy se o něm moc nevědělo, stejně tak o čarodějnicích,“ říká o svém rodišti.
Tento drsný kraj sehrál rovněž důležitou roli ve Švejdíkově hudebním rozhledu. Klíčovým byl polský rozhlas, který se dal naladit také na Ostravsku. Právě odtud se do jesenických hvozdů prolomila aktuální světová scéna. „Byli jsme napojeni na gotickou scénu, temné kapely jsme poslouchali z polského rádia. Nowou falu – novou vlnu, Maanam, Klaus Mitffoch, Republika, Lady Pank. Dokonce na Republice jsme byli někde mezi Českým Těšínem a Havířovem, což byl neuvěřitelný zážitek ještě za komunistů,“ vzpomínal Švejdík. „Do toho přišly nové desky od The Cult, Fields of the Nephilim, The Cure, The Sisters of Mercy. Když jsme pak zajeli do Prahy, tak aniž bychom to vlastně věděli, náš projev byl neuvěřitelně současný. V klubu Bunkr tam na nás koukali s tím, že hrajeme hodně trendy hudbu. To bylo poprvé a naposledy, co jsme se trefili do trendu, aniž bychom o něj vědomě usilovali,“ směje se Švejdík.
Burzy nebyly potřeba, stačilo polské rádio
Rozhlas v polském vydání nabízel třeba kompletní diskografie postpunkových kapel, které pouštěl legendární kritik Tomasz Beksiński. „Polské rádio se tu dalo chytat přes hranice. Třeba Radio Trójka s Markem Niedwieckim. Od sedmi hodin večer všichni čekali, co dají, protože hrávali celé desky. Ty jsme natáčeli na pásky, na magneťák. Jedině tak jsme se vlastně dostali k současné hudbě,“ připomněl Švejdík. „Nemuseli jsme ani na burzy, protože pro nás byly stěžejní pásky a rádio. V Polsku se daly sehnat daleko lepší desky než u nás. Jezdilo se tam do doby, než tam nastal výjimečný stav, pak se hranice uzavřela. Situace se poté zlepšila až po revoluci.“
Švejdík má ale i divočejší vzpomínky. „Někdy v roce 1986 jsme tam jeli se zmíněným disidentem Tuleněm na pozvání, měl totiž kontakty na polskou Solidaritu. Projeli jsme celé Polsko a byli jsme na festivalu v Jarocině, byla to taková oranžová alternativa. Bylo to daleko svobodnější než u nás, my tam existovali pod názvem Grupa poetyczna,“ líčí Jaromír Švejdík.
