Nechystá se ani do důchodu. Naopak připravuje koncerty, plánuje projekty a mnohými z nich chce ještě překvapit. Na prahu šedesátky nechce příliš bilancovat a rekapitulovat dráhu písničkáře.
"Cítím se normálně. Pro mě to je jen číslo. Nijak to neprožívám. Za deset let mi bude sedmdesát. Možná. Není to ani důvod k zastavení či bilancování. Nebýt novinářů a fanoušků, tak by mi to ani nedošlo," řekl s úsměvem.
Písničky skládá od třinácti let. Tehdy mu táta koupil první kytaru. Po dvou týdnech brnkání se rozhodl napsat první.
"Nebavilo mě hrát cizí písničky," vysvětlil. Dnes jich má 300 až 400. Některé byly či jsou součástí jeho repertoáru. Řada dalších na veřejné využití ještě čeká. Přesný počet sám nezná.
Profil: Jaromír NohavicaNarodil se 7. června 1953 v Ostravě. Vystudoval střední školu knihovnickou v Brně, studium na VŠB v Ostravě nedokončil. Bydlí v Ostravě, v letech 1978–99 žil v Českém Těšíně. S vlastním repertoárem poprvé veřejně vystoupil v březnu 1982 na festivalu Folkový kolotoč v Ostravě-Porubě, kde ho na pódium pozval Pepa Streichl. Záhy se vyhoupl mezi českou folkovou špičku. Mezi jeho nejoceňovanější desky patří Divné století (1996). Zatím poslední album s novými písněmi, Tak mě tu máš, vydal loni |
Věří tomu, že pořádek mu v tom pomůže udělat projekt Písničky od A do Z. Všechny chce postupně vyvěsit na internetu. "Nejen texty, ale i audio nahrávky a videa," řekl. Vybírat ty nejlepší se mu také nechce. Věří, že to za něj jednou udělá někdo jiný.
"Když člověk poctivě píše písničky, tak jich za život napíše tak dvanáct opravdu dobrých. Kolik jich lidé ale budou znát za padesát let? Bude dobře, když dvě či tři. Podívejme se zpátky na Hašlera, Voskovce a Wericha či Suchého a Šlitra," vysvětlil.
Velmi si váží tvůrčí svobody. Během celé kariéry se postupně zbavoval závislostí. Například té na nesvobodném, totalitním režimu. "Zažil jsem neuvěřitelně těžké období nátlaku, agrese, zákazů, boje o holou nezávislost," vzpomínal.
Později se rozhodl odložit i závislost na alkoholu. Zbavil se i závislosti na firmách vydávajících desky. Dnes si desky vydává sám. Sám si i organizuje koncerty. "Vše bylo o hledání svobody a otevírání dveří, které se nám na cestě labyrintem života staví do cesty," shrnul.
Můžu si vydat, co chci. Toho si vážím, říká
Za největší úspěch ale považuje svůj vztah k publiku a naopak. "Mohu jít po ulici, zastavit se, mluvit s lidmi. Svěřují se mi. Vědí, že jsem jejich písničkář. Jsem tady proto, abych psal pro lidi písničky z našich životů. Neberou mě jako hvězdu z televize. Jsem pro ně jednoduše Jarek," řekl.
Pouliční umělci ze skupiny Sprayart34 vytvořili oslavencův portrét na plotu u bývalého Dolu Jindřich v centru Ostravy.
Je dramaturgem své tvorby i života. Hraje v Ostravě v klubu pro 120 lidí. Bude vystupovat v O2 Aréně.
"Mohu hrát v Polsku, Americe a kdekoliv na světě. Mohu hrát jen s kytarou nebo s celou Janáčkovou filharmonií. Můžu si vydat, co chci. To je neuvěřitelná možnost, které si vážím. To se nepodaří každému," doplnil.
"Řešil jsme to vždy za pochodu. Nebyla to rozumová úvaha, kdy bych na začátku věděl, kudy to povedu, co je cíl a čeho chci dosáhnout," tvrdí.
Během své dráhy už zahrál s velkými orchestry, naplnil haly, český text napsal pro několik oper. Podle jeho písní vzniklo divadelní představení. Zahrál si ve filmech. Jaké jsou další plány, ale písničkář nyní zveřejnit nechce. Jak sám říká, prochází labyrintem a ještě neví, na jaké dveře narazí.
"Věřím na ty okamžiky, které nám život přinese. Ne vždy se všechno povede. Ne všechno člověk dobře využije. Mám ale otevřené oči a těším se, co přijde," zakončil.
