Čerstvě vyučený důlní elektrozámečník Vladimír Vlček nastoupil jako řadový pracovník na Důl Dukla 1. července roku 1961. Právě fakt, že byl v osudný den teprve na páté směně, mu zachránil život. „Byla absence v osmé sloji a potřebovali tam elektrikáře. Mistr ukázal na mě. Už jsem měl kabelu v ruce a chystal se sfárat. V tu chvíli přišel vrchní a zarazil to. Řekl, že tam má jít někdo zkušenější. Ten tam pak zůstal,“ popisuje.
Vlček sice sfáral, ale do jiné části dolu a s jinými úkoly. K jeho překvapení ho poslali domů o tři hodiny dřív než normálně. „Netušil jsem, co se stalo. Bydlel jsem v Těšíně, tak jsem spěchal na nádraží, že pojedu domů. Míjel jsem ty ženské u šachty, křičely jak v tom filmu. Akorát u nich nebyli jen dva policajti, ale celý kordon,“ naráží Vlček na film Dukla 61, který měl nedávno televizní premiéru.
Úspěšný film zapříčinil, že se o téměř sedmapadesát let staré tragédii v současnosti hovoří jako asi nikdy dříve.
O tragédii se dozvěděli v obchodě od drben
Rozhodně nesrovnatelně více než pár hodin po ní. „Doma jsem si šel normálně lehnout. Až v obchodě můj bratr od místních drben zaslechl, že na Dukle umírali lidé. Na všem, co ty ženské říkaly, byla pravda tak z poloviny, ale alespoň jsme zjistili, že se tam stalo něco hrozného. Dříve, než to konečně oznámili i v rádiu,“ popisuje pamětník.
Ani to, že přežil jen díky souhře okolností, neodradilo Vladimíra Vlčka od toho zůstat na šachtě. Na Dukle pracoval v různých pozicích 32 let, působil dokonce jako dobrovolný záchranář.
RECENZE: Konečně událost roku! V kině by Dukla 61 byla zjevením |
Nepřekvapuje tak, že film Dukla 61 viděl jako jeden z prvních na slavnostní premiéře. „Pak i v televizi. Mně se líbil. Lidem vadila třeba sprostá slova, ale pro ta se v těžkých provozech nechodilo nikdy daleko,“ zmiňuje.
Podle něj kvůli horšímu vyjadřování řada horníků nedostala zasloužená ocenění. „Znám na Dukle havíře, kteří měli dostat medaile a měli si pro ně jet do Prahy. Neposlali je tam jen proto, že jejich slovní zásoba byla trochu slabší. Byli to pracanti, dříči, svědomití chlapi, kamarádi, ale mnoho z nich použilo v každém třetím slově vulgaritu,“ vzpomíná Vlček.
A že se ve filmu ještě ten den propije velká část výplaty, to taky není podle bývalého havíře nic televizně přifouknutého. „Tři dny po výplatě se hrálo, chlastalo, pečené kačeny se házely do popelnice, protože se na ně zapomnělo, a před výplatou často nebylo na rohlíky. Tak to prostě fungovalo,“ přiznává.
„Ředitel? Svým způsobem byl obětí doby“
Vladimír Vlček se možná při sledování filmu zhlédl v roli mladého havíře Petra Šlachty (ve filmu jej ztvárňuje Oskar Hes – pozn. autora). I on tehdy na začátku šedesátých let žvýkal tabák, aby zapadl. I jeho tehdy starší a zkušenější pracovníci komandovali. „Ale my jsme to tak nebrali. Měli jsme k nim obrovský respekt. Pro nás byla čest nést kabelu staršímu elektrikáři. Jsme se o to prali s ostatními nebo jsme se střídali. To možná dnešní mladé generaci chybí,“ míní.
Po tragédii se dle jeho slov na Dukle hodně věcí změnilo. „Nehořlavé pásy, komunikace, signalizace, cvičné poplachy, havarijní plány,“ reaguje na otázku, zda z práce na šachtě po takové události neměl strach.
A méně se riskovalo... „Toho ředitele jsem znal. Langmajer ho zahrál dobře. Tehdy se jelo na rekordy a oni riskovali. Měli obavy: Co kdyby šachtu zastavili, netěžili a nic tam nebylo? Svým způsobem byli obětí své doby,“ dodává smířlivě Vladimír Vlček.
