Osudný pátek byl teplý a prosluněný...
"Večer krátce po usnutí - mohlo být snad kolem jedenácté - zvonil zvonek. Přijel na motorce můj bratr. Prý se něco děje na dole, asi v 8. sloji, a všichni se máme dostavit na podnik. Vedle mne bydlel Mirek Slonka, tehdy technik v 8. sloji. Odjel na motorce jako první. Já až později. Na podniku nikdo nic pořádně nevěděl, všichni se jen dohadovali, ale už se mluvilo až o stovce lidí, kteří jsou ještě v dole a prý někde hoří," vzpomíná na 7. červenec roku 1961 tehdejší dispečer Dolu Dukla František Ságel.
Obří tragédie Dolu DuklaSedmého července 1961 zemřelo v havířovské šachtě 108 horníků. Nejmladšímu ještě nebylo 17, nejstaršímu bylo téměř 56 let. Zůstalo po nich 63 vdov, 107 sirotků a 6 pohrobků - děti se narodily až po smrti svých otců. Na záchranných pracích se tehdy podílelo okolo 700 záchranářů. "Odcházel jako čtyřiatřicetiletý fešák s krásnými kaštanovými vlasy. Po čtyřech dnech ale přišel s úplně šedivou hlavou," vzpomínala ještě po mnoha letech Ludmila Hájková, manželka jednoho ze záchranářů. Dnes už manželé Hájkovi nežijí. |
Patří k lidem, jejichž vzpomínky na tragickou událost shromáždili členové havířovské pobočky Klubu přátel Hornického muzea a zveřejnili v publikaci věnované jedné z největších tragédií v historii českého hornictví. Na odpolední směnu sfáralo ten den 338 horníků, 108 z nich už nevyfáralo. Udusili se v dole, kde vypukl požár.
Přívod kyslíku se uzavřel
"V úmrtní zprávě mého otce stojí, že se udusil kysličníkem uhličitým. V obavách z výbuchu někdo rozhodl, že zavřou šachtu a zastaví tam přívod kyslíku," říká Růžena Richtarová, bývalá pracovnice Dolu Dukla a dcera jedné z obětí.
"Nevím, jestli by v opačném případě měli šanci na přežití. Ale dlouhá léta jsme to dolům vyčítali. Když totiž u soudu ukazovali, kde leželi mrtví, zjistila jsem, že můj otec měl před sebou hromadu mladých vojáků, kterým se snažil zajistit kyslík. Přeřezal dokonce rozvodovou hadici, jenže kyslík už byl zastavený," tvrdí Richtarová.
Příčin obrovského neštěstí bylo podle vyšetřovatelů víc: opožděné zjištění a pozdní likvidace požáru, pozdní odvolání ohrožených horníků, závadný systém větřních systémů a netěsnost větřních objektů, chybné kroky havarijní komise ovlivňované částečně i příslušníky StB, dovolená hlavního inženýra, i nekompetentnost tehdejšího ředitele dolu, který byl politickým funkcionářem a nerozuměl důlním mapám.
Někdo náhodou spustil dopravník, pak začalo hořet
Na začátku ale stála hloupá náhoda. "Ke konci ranní směny hodinu po poledni došlo k náhodnému spuštění pásového dopravníku," uvádí vyšetřovací zpráva.
Jeden z horníků zřejmě při odchodu z práce nevědomky zavadil o páčku strojního zařízení a uvedl tak do pohybu dopravník v místě, kam nefárala odpolední směna. "Třením pohonných válců o stojící pás, tehdy ještě vyráběný z hořlavé pryže, se guma za nějaký čas vznítila," uvedl tehdejší velitel záchranných sborů Lubomír Hájek.
Nikdo o požáru nevěděl a nikdo netušil ani to, že od pásu se vznítily i dřevěné části výztuže. Zápach spálené gumy zaznamenali horníci na druhém patře asi až o půl čtvrté odpoledne, ale nic nehlásili. Teprve krátce po páté hodině odpoledne dostal dispečer hlášení o hustém kouři a povolal záchranáře.
Lidé, kteří měli tehdy rozhodující slovo, ale nebezpečí podcenili. Neodvolali včas všechny osádky z dolu. Později se ukázalo, že horníci v ohrožené osmé sloji před odchodem ještě uklízeli nářadí. Oheň se ale rychle šířil a uzavíral ústupové cesty.
Hlavní velitel zásahu Ctirad Barfus nakonec dostal u soudu nepodmíněný trest.
Otec jí zemřel, protože si vyměnil směnuVzpomínkového aktu se v roce 2011, přesně půl století po neštěstí, zúčastnila i osmašedesátiletá Růžena Richtarová z Havířova. K obětem patřil i její otec Josef Koláček. Na události ze 7. července 1961 nikdy nezapomene. Bylo jí 18 let, po maturitě se zaučovala na personálním oddělení Dolu Dukla, kde předtím pracoval i její otec. "Dělal v dole od 13 do 55 let. Dva měsíce před neštěstím odešel do důchodu. Doma jsme to pořádně oslavili, protože maminka se o něj celý život bála," vzpomíná Richtarová. Jenže osud se zvrtl. Josef Koláček byl jako odborový funkcionář v Jaroměři na náboru vojáků a kolegové ho požádali, aby desítky mladých chlapců v dole zaškolil. "Ten den měl mít ranní, ale kolega chtěl vyměnit směnu, proto šel až na odpolední. Ještě než sfáral, zastavil se na chvilku za mnou na personálním. Netušila jsem, že ho vidím naposledy," líčí žena s tím, že po své směně odešla v klidu domů. O neštěstí neměla ani tušení. "Ten den nikdo z nás nic nevěděl. Ani v noci, kdy jsme marně čekali na tatínkův návrat. Teprve druhý den ráno jsme se dozvěděli, co se stalo. Maminka následující tři týdny nevstala z postele, nechtěla nic jíst, báli jsme se o ni. Nakonec to zvládla. Ale ten muž, kterému otec vyměnil směnu, brzy zemřel." |
Režisér David Ondříček natáčí film o důlní tragédii Dukla 61:
7. července 2011 |
