Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den,
s přítelem jsme spolu 2,5 roku.Mě je 35 let a jemu 33.Zhruba před rokem jsem začala mluvit o miminku.Bohužel jsem se nesetkala s velkou odezvou.V poslední době se to už velmi vyhrotilo a od léta spolu prakticky nespíme,protože nechci používat ochranu.Moje otěhotnění je pro něj veliký strašák.Řiká,ze děti chce,ale ne teď a že mi konkretně nechce nic slibovat.Jsem jeho první vážný vztah, takže chápu, že je to pro něj závažný krok.Pro mě je to ale velký stres s ohledem na můj věk.Myslím, že je tam i velký vliv jeho rodiny a to že nikdy nebydlel sám až se mnou a neměl žádný vážný vztah přede mnou.Domu jezdí skoro každý volný den, je zvyklý pomáhat rodičům a sestře,která bydlí s nimi a 2 dětmi.Mám pocit, že by měl budovat také svoji budoucnost a rodina by ho měla méně úkolovat.Jistě se to nedá popsat do pár řádků, myslíte, že by bylo možné domluvit si u Vás párovou terapii?Jsme z Č.Budějovic,ale nebyl by problém domlouvat sezení jednou dvakrát měsíčně pokud by to stačilo.Děkuji.

Dobrý den paní doktorko, partnerka šla na potrat našeho plánovaného dítěte z vlastní vůle a nerespektovala můj názor, že s potratem nesouhlasím. 14 dní po společné návštěvě gynekologie, kdy jsem oba viděli na sonu téměř desetitýdenní zárodek se srdíčkem si zařídila potrat, i když mi tvrdila, že by na potrat nikdy nešla.Důvod mi potom řekla,že nejsme manželé a že očekávala, že ji po otěhotnění požádám o ruku, nebo zasnoubím, jako důkaz, že dítě skutečně chci, protože ona sama by už dítě ani nechtěla,protože má už jedno z předešlého vztahu a další dítě by bylo jen kvůli mně.Dále ji vadilo, že ji často upozorňuji, že by v těhotenství neměla kouřit elektronickou cigaretu . Nyní partnerka chce, abych ji dal za ten potrat peníze a s tím mám morální problém, nejde mi o ty peníze, ale mám pocit, že bych se takovým způsobem podílel na ukončení života mého dítěte na které jsem se těšil a připravoval.Děkuji.

Dobrý den,
uctivě prosím o radu. Jsme spolu s přítelem 7 let. Mě je 30 let a partnerovi 32. Jsme finančně zajištění, máme společnou domácnost a vztah relativně funguje. Tento rok jsem dostudovala (dálkové studium VŠ). Přítel znovu otevřel téma "dítě". Jenže já se na mateřství necítím, nemám žádný vztah k dětem, ani tendence si je brát do ruky, když někde pláče dítě jsem podrážděná, vadí mi jejich přítomnost. Porod je pro mne neskutečně děsivá představa. Celkově si v současné době nedokáži představit přijmout roli matky. Samozřejmě připouštím možnost, že se to někdy změní, ale pokud můj postoj zůstane stejný, nebudu se trápit, což jsem zmínila partnerovi na začátku vztahu, ale ponechala mu naději. Také bych ráda zmínila tlak okolí. Maminka přítele se neustále dotazuje, kdy už budeme mít dítě a že už máme věk, že potom budu mít problémy otěhotnět atd. Je mi to silně nepříjemné, připadám si jako nějaká nádoba, která má jen jeden účel. Musím se opakovat a zároveň mi to přijde dost osobní. Nehledě na to, že čím víc poslouchám tyto narážky, tím větší odpor cítím. Hrozně mne mrzí, že se nyní s přítelem neshodneme. Když jsme se o tom naposledy bavili, tvrdil že počká, až budu připravená, ale já si myslím, že připravená nebudu nikdy a tím ho obírám o čas. Tedy mám obavu, že když budu čekat 5, 10, 15 let a dítě nebudu chtít, já trpět nebudu, ale přítel bude nešťastný a bude to jen má vina. Protože během této doby si mohl najít partnerku se kterou by si miminko pořídil. Zkoušela jsem s ním o tom otevřeně diskutovat, ale zastává názor, že se to změní a nedokáže si připustit jinou variantu. Nevím, co mám dělat. Nechce se mi zahodit dlouholetý vztah, ale také nechci bránit příteli v jeho potřebách. Nevím, jak se zachovat, aby mé rozhodnutí bylo, co nejvíce ohleduplné. - otázka upravena poradcem

Dobrý den paní doktorko.Prosím o radu,co dělat,když bývalá partnerka mi asi týden po rozchodu řekla,že je v pátém měsíci těhotenství.Já už dvě děti mám a jsem rozhodnutý,že už žadné deti nechci.Ono je ale rozhodnutá,že si ditě necha.Chapu že ona deti némá a tuží po nich,ale muže si ho nechat i proti mé vůli?Je nějaká cesta jak a řešení jak z téhle situace ven? Děkuji za radu...

Dobrý den paní Douchová. Je mi 30 let a v poslední době přemýšlím o dítěti. Mám za sebou několik vážnějších vztahů, ve kterých jsem ale nebyla příliš spokojená, přišlo mi, že se partneři chovali sobecky. Můj poslední vztah jsem ukončila po třech letech - místo toho, abychom s partnerem řešili otázku zázemí a rodiny, zajímaly partnera pouze jeho koníčky a kam pojede na dovolenou a vztah podle mě nikam nesměřoval - když jsem se nespokojila s tím figurovat v něm jako "módní doplněk" - podotýkám, že se jednalo o svobodného, bezdětného skoro čtyřicátníka. Já jsem aspoň jedno dítě chtěla vždy, a jelikož jsem se v mladším věku léčila i s onkologickým onemocněním, začínám být z této situace na "partnerském trhu" dost v rozpacích. Vždy jsem chtěla úplnou rodinu, i když dítě chci asi od 17 ti, snažila jsem se o zodpovědnost. Nyní ale zvažuji nabídku mého zadaného kamaráda, že budeme mít dítě spolu, pakliže to bude "má záležitost". Znám ho 8 let a mám ho moc ráda. Co si o tom myslíte? Děkuju - otázka upravena poradcem

Dobrý den!Prosím dotaz:Já 55-2 dospělé děti , partnerka 38.Jedno 7 leté dítě z předchozího vztahu.Nyní chce velmi intenzivně další.Jenže- já s tí mám problém.Můj věk a asi i s tím spojená lenost, ale hlavně její zdravotní stav. Rev.artritida ,mírně rozv.astma.Stavy totální únavy.No s tím souvisí moje obavy o její zdraví-že dítě nestojí za toaby se z toho pak roznemohla.mám obavy jak bych pak dítě (vlastně pak dvě) obstarával ..jak výchovou tak materiálně... nejde mi to přítelkyni vysvětlit.že chci aby dítě co máme (to 7 leté -nyní naše) vyrůstalo v pohodě, i zabezpečené materiálně.A navíc přítelkyně již nyní jej místy nezvládá ..musím dost často zakročit- neb dítě se vůči ní občas chová až brutálně(zřejmě následek doby kdy byli sami a dítě bylojen u babičky která nic neřešila jen když měla klid) Prostě mám nyní dilema-mít dítě s tím že můžem ohrozit zdraví maminky,dál moje sobeckost-unavenost-a nebo nějak vysvětlit,že prostě dítě nemít.Jenže přítelkyně je z toho rozhozenáNevim codělat

Dobrý den.Mám přítele, se kterým jsme plánovali dítě. Ale nedařilo se. Šli jsme do centra asistované reprodukce. Příteli zjistili málo spermií a mně prý v mých 29 letech téměř selhaly vajičníky. Byl to šok. Nakonec nás CAR skoro násilím "natlačil" do ivf, prý jinak jsme bez šance úplně. IVF se ale stejně nezdařilo. Byla jsem na dně a myslela si, že nikdy neotěhotním. Záviděla jsem těhotným a maminkám. Naštvala jsem se na celý svět. Přemýšlela jsem už i o adopci. Svěřila jsem se kamarádovi, který mi nabídl, že zkusíme dítě udělat spolu a dítě bude jakoby přítelovo. Přišlo mi to lepší, než adpoce, tak jsem souhlasila. Ukázalo se, že jsem opravdu asi zázrakem otěhotněla téměř hned. Místo radosti mám deprese. Nevím, co dělat. Říci to příteli? Nechci ho ztratit. S kamarádem jsem přerušila veškeré kontakty a řekla jsem mu, že těhotná nejsem. S ním opravdu žít nechci. Vím, že jsem udělala velkou hloupost. Prosím, poraďte jak situaci řešit a neudělat ještě další chyby. Děkuji, Magda. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, je mi 28 let, příteli 29 chodíme spolu 2 roky z toho rok žijeme. Ráda bych náš vztah posunula dál a založila rodinu. Kdykoliv začnu na takové téma mluvit přítel na to odpoví, že ještě ne, že až tak za rok a že až bude na domečku všechno dodělané. To mi přijde jako dobrý argument ale já poslední dobou nejsem schopná vydržet sama se sebou. Kdykoliv se dozvím, že je nějaká z kamarádek těhotná nebo, že se bude vdávat. Tak se nademnou začne vznášet černý mrak a mám hrozný vztek, že já těhotná nejsem a vdávat se nebudu. S přítelem jsem spolu o svatbě zatím ani nemluvili. Jsem na něj protivná i když si to nezaslouží a pak mě to mrzí. Potřebovala bych poradit jak v tomto případě komunikovat. Jak mu říct, že mě trápí odkládání snahy o miminko? Když já už se cítím připravená. Na druhou stranu chápu, že on ne a že chce mít nejdřív vsechno hotové. Vyhovovalo by mi dohodnout určitý termín kdy to začneme zkoušet. Je rozumné mu to takhle říct? Moc děkuji za odpověď

Je mi 41. Jsem poprvé těhotná, bohužel s přítelem se kterým se známe 2 měsíce. Je mu 47. Má 2 děti 5 a 6 ve střídavé péči. Dítě nechce, ale nechává rozhodnutí na mě, protože se známe příliš krátce a nestíhá péči o vlastní. Sama nejsem přesvědčená, že nám vztah vydrží i když teď se snažíme fungovat. Zvažuji potrat, protože bych byla na dítě sama a neměla jinou oporu. V jiném vztahu (dlouhodobém, finančně zajištěnějším) bych si dítě ponechala. Z důvodu věku je to má poslední šance na dítě. Sama jsem s tím už ani nepočítala. Vlastně jsem biologické hodiny ani nezaznamenala. Podvědomě to tam někde ale bylo. Být samoživitelkou pro mě spíš není, je pro mě důležitý partner a vztah. Je mi líto zahodit šanci mít dítě, i přes mé rozporuplné pocity.Pokud bych se starala o dítě, potřebovala bych podporu - chůvu, hlídání apod., abych vše i kvůli věku zvládla. Byt vlastní nemám. Našetřené peníze nějaké ano. Nicméně se necítím na to vše být sama. Širší rodina není. Děkuji.

Dobrý den,
mám také problém s přítelem, co se týče dítěte. Mě je 25 let, příteli 34. O dítěti mluvím rok a půl, netlačím na něj a netrpím panikou ale na druhou stranu si říkám, že chci být mladá maminka a ne zbytečně čekat, navíc přítelovi budou také roky přibývat. Při otázce na dítě mi řekne ano ale ne teď nebo že teď ne a neví proč. Již se i stalo, že jsem se snažila najít jádro pudla a místo toho se přítel rozplakal a stále říkal, že důvod proč ne nezná. Jsem trochu zoufalá, nechci ho uvádět do nepříjemných situací ale musí se to vyřešit. Došlo to do situace, kdy spolu prakticky nespíme. Nenutím ho do ničeho, dávám mu prostor, ale nic se neděje. Když se baví s kamarády, kasá se, jak udělá kluka jak buka, že dítě je už na místě a doma mi řekne, že tyhle řeči nemůžu brát vážně. .. Bojím se, že má nějaký problém, na který nemohu přijít. Do poradny či k psychologovi se mnou jít nechce. Už nevím kudy kam. Co si o tom myslíte? Raději by mě nyní nechal odejít než zkusit dítě..
Děkuji A.