Středa 23. září 2020, svátek má Berta
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 23. září 2020 Berta

Výrobce hraček zasáhl kromě viru i požár, zklamala ho banka i pojišťovna

  4:55
Kdo z podnikatelů to neměl během prvního vrcholu koronavirové epidemie těžké. Manželé Beckertovi, kteří už 27 let v Lipníku nad Bečvou šijí textilní hračky, však museli bojovat dvojnásob. Podnikání jim kromě covidu-19 málem zlikvidoval i požár.

Vladimír Beckert společně s manželkou vyrábí už čtvrt století v Lipníku nad Bečvou hračky, maňásky či masky ve své firmě Noe. Mimo jiné jde i o známé postavičky jako žížala Julie, František a Fanynka, Kuky či Lichožrouti. | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

Byl to jeden z těch hektických dnů „doby covidové“. Šicí stroje firmy Noe v Lipníku nad Bečvou jely mnoho hodin v kuse, i tak šičky nestačily pokrývat poptávku po rouškách, na jejichž výrobu se dílna ze dne na den přeorientovala.

Spolumajitel Vladimír Beckert zrovna seděl v kanceláři v patře, když zaslechl: „Hoří!“ Jiskra, která dole v dílně odlétla od pásu řezacího stroje, pravděpodobně zapálila neviditelný bavlněný prach u podlahy.

Než seběhl schody, byl v plamenech koš s nastříhanými látkami. Šéf podniku vystříkal dva hasicí přístroje, ale neměl šanci. Plameny během několika minut spolykaly celé přízemí.

Výroba ve firmě Noe po požáru a nyní

„Těžší období jsme za celou historii firmy nezažili. Ale nezhroutili jsme se,“ zůstává Vladimír Beckert i přesto pozitivní.

Jaké jste ve firmě prožívali období na přelomu loňského a letošního roku, než přišla pandemie koronaviru?
My jsme neměli na růžích ustláno nikdy. Jako textilní firma, navíc vyrábějící hračky, jsme zvyklí bojovat a hledat cesty, jak fungovat dál. Ale rok 2019 byl pro nás poměrně úspěšný. Dařilo se nám.

Řada firem se už předem připravovala na to, že po letech konjunktury brzy přijde nějaká další krize. Byl to i váš případ?
Ekonomické ochlazení jsem čekal. Poslední krize byla mezi lety 2008 až 2012, nás tehdy zastihla až v roce 2011, kdy řada našich obchodních partnerů měla problémy, a my jsme tak museli hledat úplně jiné způsoby odbytu.

Letos se k vám krize vplížila jak?
Na začátku každého roku jezdíme do německého Norimberku, kde se koná největší veletrh hraček na světě. Děláme to tak dvacet let. Už tam jsme viděli, že se děje něco vážného. Účastnilo se mnohem méně lidí, a přestože epidemie koronaviru byla uzavřená v Číně, bylo znát, že se lidé bojí rozšíření nákazy. Někteří nám už ani nepodali ruku.

Mysleli jste si, že vše zveličují?
Ano, zdálo se nám, že se to s opatřeními přehání. Po našem návratu ale uběhl měsíc a epidemie udeřila i u nás.

Jak jste reagovali?
Známý z Olomouce nás upozornil, že potřebuje pomoci firma, která šije roušky pro ministerstvo zdravotnictví a má jich ve velmi krátké době dodat obrovské množství. Bylo evidentní, že nemá šanci to zvládnout. Jeli jsme se k nim tedy podívat a zjistili jsme, že výroba je víceméně rozběhnutá. Stačilo nabrat nařezaný materiál a ten sešít a dokončit. Zdálo se to jednoduché.

Šli jste do toho?
Ano, zapojili jsme všechny ruce, termín byl ale šibeniční. Do týdne jsme měli vyrobit dvacet tisíc kusů. To bylo nereálné. Vyráběli jsme dva týdny a pak se stalo něco, co nám zabránilo pokračovat.

A to?
Když vypukla největší hysterie kolem covidu a toho, že všichni musejí mít roušky, které nebyly k mání, manželka úplně nevinně dala na Facebook informaci, že roušky šijeme. Tehdy jsme naplno zažili sílu sociálních sítí. Když jsem ráno přijel do práce, před firmou stála dvousetmetrová fronta lidí, kteří si přišli pro roušky. Neměli jsme dokončenou nasmlouvanou zakázku a ve skladech jen malé množství vlastních roušek. Abychom lidem z regionu mohli vyjít vstříc, museli jsme zakázku částečně přerušit. Na všechny, kdo si roušku objednali, se pak dostalo nejpozději do týdne.

Roušky pro všechny obyvatele si u vás objednalo také město.
Ano, byla to zakázka na deset tisíc kusů.

Měli jste je z čeho šít?
Kromě hraček jsme vždy vyráběli také kostýmy, na které se používá převážně čistá bavlna. To nám pomohlo. Problém byl, čím roušky uvázat. Zakládané šikmé proužky nebylo prakticky možné sehnat. Náš dodavatel, se kterým běžně spolupracujeme, přestal komunikovat. Nakonec jsem sedl do auta a vyrazil k němu naslepo. Bylo nám jedno, jakou budou mít proužky barvu, popadl jsem všechno, co bylo k dispozici. S tím jsme nějakou dobu byli schopni poptávku pokrývat.

Asi jste roušky nerozdávali zdarma. Nahradily běžnou výrobu?
Částečně ano. Našli se lidé, kteří nám vyčítali, že roušky nebyly zdarma, ale snažil jsem se jim vysvětlit, že svým zaměstnancům musím zaplatit. Nemohl jsem po nich chtít, aby dvanáct hodin denně šili zadarmo, protože jsme roušky rozdali.

Zastavil covid vaše běžné zakázky?
Skoro úplně.

Takže roušky byly záchranou?
Ano, pomohlo nám to zachránit výrobu. Ale my jsme v té době takto neuvažovali. Prožívali jsme obrovský šok z náporu lidí a toho, že jim všem chceme vyhovět.

Když jste se naplno věnovali šití roušek, přišel 30. března požár, který zničil dílnu v přízemí. Co jste si ten den večer doma říkal?
Byl to druhý obrovský šok. Najednou máte budovu v plamenech a polovina věcí vám shoří. Vy se stěhujete do tělocvičny ve vedlejší škole, hračky máte roztahané po celé budově, aby vyčichly…

V šicí dílně výrobny hraček v Lipníku nad Bečvou vzplál zřejmě kvůli technické...

V šicí dílně firmy Noe vzplál požár v době, kdy zde zrovna pro obyvatele naplno šili tisíce roušek.

Nalomilo vás to psychicky?
Ne. Sám jsem si říkal, jak je to možné, ale člověku začne okamžitě běžet v hlavě, co všechno musí udělat. Nemáte čas nad tím přemýšlet. Už dva dny po požáru jsme ve škole pokračovali ve výrobě. Podržela nás taky okamžitá obrovská solidarita. Lidé, kterým jsme pomohli s rouškami, chtěli pomoct nám. Nabízeli stěhování, prostory, kde bychom mohli pokračovat, hned nám tam taky udělali rozvaděče, abychom mohli zapojit stroje. Ochota pomoct byla neuvěřitelná. Například dobrovolní hasiči, kteří tu spoušť viděli jako první, ještě večer po požáru založili transparentní účet, na kterém se za tři týdny vybralo přes 80 tisíc korun.

Máte už vyčíslenou škodu, kterou požár způsobil?
Dnes už víme, že přesáhne dva miliony korun. Nejvíce nás stojí opravy budovy.

Byli jste pojištění?
Byli, ale z přístupu pojišťovny jsem dost zklamaný. Dohadujeme se s ní o pojistné plnění u budovy i strojů. Je to nepříjemné.

Nyní už jste zpět ve svých prostorách, nastěhovaní do vyšších pater, dole stále probíhá rekonstrukce. Jste na dřívějším objemu výroby?
To v žádném případě, covid ji utlumil takovým způsobem, že teď šijeme víceméně na sklad.

Dá se současná situace srovnat s globální ekonomickou krizí v roce 2008?
Je podobná, ale v některých ohledech i horší. Pandemická krize totiž zasáhla celý svět.

I ta před dvanácti lety byla celosvětová...
Ale postupná. V roce 2008 zasáhla spíše obory strojírenské, teprve později ji pocítily obory zpracovatelské. Nás, hračky, postihla až po třech letech, kdy se naplno projevil nedostatek peněz a neochota lidí nakupovat. My jsme v té době ale měli obrovské štěstí. Spolupracovali jsme s režisérem Janem Svěrákem na filmu Kuky se vrací. Rok 2010 je dodnes náš nejúspěšnější. Vyrobili jsme tehdy obrovské množství postaviček Kukyho a dalších hrdinů filmu. Obrovský zájem obchodů trval ještě v roce 2011. Teprve poté přišlo ochlazení. Podařilo se nám ho ale ustát, protože aspoň jeden směr odbytu vždy fungoval.

A dnes?
Dnes je to těžší, protože to zasáhlo naráz všechny obory. Naše nejdůležitější období v roce nicméně teprve přijde, je to podzim a zima. Vánoční nákupy dělají polovinu ročního obratu. Prozatím, na akcích, na které jsme vyjeli se stánky po uvolnění opatření, měly naše výrobky obrovský ohlas. Lidé měli radost, byli ochotni zaplatit i víc peněz než v minulých letech. Možná že tohle bude nová cesta. Ale nesmí přijít druhá vlna epidemie.

Dostalo se na vás v některém z podpůrných „anticovidových“ programů?
Zažili jsme velké zklamání, co se týká banky. Máme úvěr, kterým jsme financovali rozsáhlou rekonstrukci restaurace Fontána v Olomouci (manželé Beckertovi vlastní známou kavárnu a restauraci v Rudolfově aleji – pozn. red.). Chtěli jsme využít odkladu splátek, ovšem banka to udělala chytře. Odložila sice splátky jistiny, ale úroky stále běží, takže je zaplatíte dvakrát. Přišlo mi to z její strany nefér, tak jsem to zrušil. Ale město Olomouc nám na nějakou dobu odpouští nájemné na přilehlém pozemku a také nyní řešíme možnost odpuštění sociálního pojištění za tři měsíce. To je dobrá podpora, protože je okamžitá. Jinak jsme nevyužili ničeho. Mrzí mě však přístup státu v jiné oblasti.

Povídejte.
Na jednu stranu vyhlásí podporu vývoje ochranných pomůcek, na druhou si je objedná v Číně. To je do nebe volající, protože naše firmy tím přicházejí o práci. Místo dotací, které dostane jen někdo, kdo v tom umí dobře chodit, by měl stát podpořit výrobu v Česku. Bylo by to lepší než vytvářet miliardové dluhy, které budou platit naše děti. Mrzí mě, že se stát nepoučil z obrovské solidarity Čechů. Vždyť jaké by to bylo, kdybychom současný výpadek mohli nahradit výrobou ochranných pomůcek?

Jak vidíte budoucnost hraček? Nebojíte se o ně?
O hračky se nebojím, protože s něčím si děti budou hrát vždycky.

Nenahradí je dnes běžně dostupné digitální technologie?
Já doufám, že brzy přijde nějaké omezení tohoto fenoménu. Lidé si snad uvědomí, že pokud strčí dítěti tablet do rukou v jednom roce věku, tak mu zadělávají na obrovské celoživotní problémy. Tyto věci způsobují těžké závislosti v dospělosti. Ať si děti hrají se stavebnicemi nebo dřevěnými hračkami a budují si svou fantazii samy, ne s přístrojem, který všechno vymyslí za ně.

Co jste museli dělat dřív, abyste se na českém trhu etablovali, a co dnes, abyste se udrželi?
Je to boj od samého začátku. V devadesátých letech jsme přišli do doby, kdy Českou republiku začala zaplavovat Čína těmi nejlevnějšími šunty. Naše „drahé“ hračky se lidem líbily, ale trvalo dlouho, než za ně byli ochotni zaplatit. Zachránilo nás, že naše výrobky docenily mateřské školy. Zpočátku jsme vyráběli hlavně pro ně maňásky, kostýmy, některé věci jsme vyvíjeli na základě jejich poptávky. To nám pomohlo se prosadit. Pak přišly licenční věci, které nám otevřely cestu do obchodů, a zlomová byla spolupráce s Českou televizí nebo Michalem Nesvadbou.

Ano, všichni známe Františka a Fanynku z Kouzelné školky. První ale byla, tuším, žížala Jůlie Dády Patrasové. Vyrábíte ji ještě?
Vyrábíme ji od roku 1995, kdy nás na jednom veletrhu Dagmar Patrasová oslovila. Samozřejmě už ne v tak velkém objemu jako dříve. Dodnes vyrábíme taky Kukyho a postavičky z herních adventur Machinarium, Samorost a Chuchel.

Vladimír Beckert společně s manželkou vyrábí už čtvrt století v Lipníku nad...

Vladimír Beckert společně s manželkou vyrábí už čtvrt století v Lipníku nad Bečvou hračky, maňásky či masky ve své firmě Noe. Mimo jiné jde i o známé postavičky jako žížala Julie, František a Fanynka, Kuky či Lichožrouti.

Rýsuje se pro vás nějaká další „filmová“ spolupráce?
Ano, rýsuje. Jsou to mlsní medvědi. Šestadvacet dílů večerníčku s našimi postavičkami už je natočených, už rok se vysílají ve Francii. Od ledna by je měla uvést i Česká televize. 

Kde nejdál ve světě jste uspěli se svými hračkami?
Asi v Japonsku, kde jsme se prosadili ani ne tak s hračkami, jako s potahy na kliku. Několik let jsme jich vyráběli kvanta i do našich obchodů, ale nejvíc si je zamilovali právě Japonci. Pořád hledají něco netypického, nového, jen tak máte šanci v této zemi uspět. A my s Michalem Nesvadbou jsme byli první na světě, kdo něco takového na veletrhu v Norimberku představil.

Máte tři děti, na vašich hračkách vyrostly. Bude některé z nich po vás pokračovat s jejich výrobou?
Naši dva synové jsou orientovaní úplně jiným směrem. Nejvíc nám asi pomáhá dcera, která letos dostudovala a bude si hledat zaměstnání. V našem oboru to ale bude mít těžké. Česká republika se stává vyvinutou zemí, která už má dnes velmi drahou pracovní sílu. Když to takto půjde dál, tak ani vyšší ceny nepokryjí to, co by hračka měla stát. Vize, že nebudeme schopni zaplatit zaměstnancům, je tristní. Nutí nás to hledat cesty výroby i jinde.

I vy se rozhlížíte po Asii?
Po Asii rozhodně ne. Jednou z možností je Ukrajina, ale tam je miliarda byrokratických překážek. Jednu dobu jsme chtěli spolupracovat s Čechy žijícími v rumunském Banátu, měli jsme tu dokonce osm tamních žen na zácvik. Dostaly od nás i kufříkové stroje, aby pro nás mohly šít dál, měla to být rovněž forma pomoci. Jenže pak se ukázalo, že jsou tam hluboce zakořeněné některé zvyky, které nelze překonat. Manželům vadilo, že se ženy nevěnovaly své běžné práci – třeba že nejsou na poli.

Kde tedy hračky budete jednou šít?
Netuším, je možné, že firma skončí s námi, až si jednou se ženou řekneme, že toho máme dost. (smích)

Vyzkoušeli jsme eRoušku 2. Podívejte se, jak může pomoci i vám

Největší nadějí na zpomalení šíření covidu-19, která navíc nikomu nezkomplikuje život, je malá aplikace pro chytré...

Volali ji k večeři, ale nepřišla. Zemřela s ohořelým mobilem v ruce

Patrně neoriginální příslušenství si vybralo další z mnoha obětí. Stala se jí šestnáctiletá thajská školačka. Poté, co...

Počet úmrtí bude stoupat. Podívejte se, jaké měla křivka zpoždění jinde

Počet úmrtí s nemocí covid-19 u nás poroste. Byť ještě není jasné o kolik. Příklady z jiných zemí jasně ukazují, že...

Nová data ukázala alarmující poměr pozitivních testů. Už je nad 20 %

Epidemie koronaviru se v Česku vymyká kontrole. Napovídá tomu ukazatel, který měří poměr pozitivních testů oproti všem...

Je to jen blbá chřipka, která se dá přežít, popisuje Bílá nákazu covid-19

Lucie Bílá (54) se počátkem září fanouškům na sociálních sítích svěřila, že kvůli koronaviru musí být v povinné...