Jedny z vůbec posledních známých fotografií armádního generála Bohumila Bočka po jeho zatčení 28. února 1951, pořízené Státní bezpečností. | foto: repro publikace M. Vaňourka

Generál obětoval zemi vše včetně rodiny, komunisté ho ve vězení umučili

  • 100
Degradovaný, komunistickou justicí zbavený všech poct a bez přítomnosti zástupce armády. Tak byla přesně před 65 lety v Dubicku na Šumpersku pohřbena osobnost odboje a elitní voják Bohumil Boček, kterého komunisté při snaze vynutit si přiznání ke smyšlené velezradě mučili a chtěli vymazat z historie. Zasloužených poct se dočkal až dlouho po smrti.

„Celý Bočkův život byl velmi pohnutý. První ženu i její rodiče zavraždili za účast v odboji nacisté, syn byl vězněn od roku 1942 do konce války a s otcem se rozešel. Nikdy mu neodpustil, že jej a matku nechal tady a odešel do zahraničí,“ nastínil historik Martin Vaňourek, který o umučeném generálovi napsal knihu.

„Mají však jedno společné. Stejně jako otec byl komunistickým režimem odsouzen za vykonstruovanou špionáž na doživotí a v komunistických kriminálech strávil nakonec 14 let. Generál Boček vše obětoval záchraně republiky,“ dodal.

Bohumil Boček

Za první světové války po zajetí vstoupil v Rusku do legií a bojoval v řadách 3. střeleckého pluku, s nímž prošel sibiřskou anabází. Po okupaci nacistickým Německem se zapojil do domácího odboje v řadách Obrany národa a spoluorganizoval odchody letců do zahraničí. Brzy ale musel přejít do ilegality a v únoru 1940 opustit protektorát. Poté působil na ministerstvu obrany exilové vlády v Londýně. Absolvoval také výsadkářský kurs, ale kvůli zranění páteře nebyl vysazen. Stal se zástupcem velitele Československé obrněné brigády ve Velké Británii a později velitelem 1. československé pěší brigády v Sovětském svazu. Významně se podílel na poválečné obnově československé armády.

Po válce se důležitým místem v životě náčelníka hlavního štábu armády stalo Dubicko. V prosinci 1945 si totiž vzal za ženu svou místní dávnou lásku Annu Hamalovou.

„Svou druhou ženu poznal dřív než první. Setkali se v roce 1923, když sloužil v Kroměříži. Potom se ale jejich cesty na dlouho rozešly, až po více než 20 letech se dali znovu dohromady,“ popsal Vaňourek.

Do Dubicka poté Bočkovi jezdili k rodičům manželky na letní byt a generál uvažoval, že se sem přestěhuje na penzi. Jenže té se nedožil, komunistická mašinerie likvidující „nepohodlné“ byla rychlejší.

„I když se ještě v březnu 1946 dočkal Boček povýšení do hodnosti armádního generála, tedy nejvyšší vojenské hodnosti u nás, sílící Komunistická strana Československa už tehdy u nás prakticky ovládla armádu a prostřednictvím bezohledného a všehoschopného generála Bedřicha Reicina a jím založeného Obranného zpravodajství dělala kádrovou politiku. Cílem bylo odstraňovat nekomunisticky orientované velitele, tedy i generála Bočka,“ shrnul historik.

Ujíždí nám, dejte mu slabší auto, stěžovali si špiclové

Po únoru 1948 už byl Boček sledován, zvlášť záležet si špiclové dávali při jeho návštěvách Dubicka.

„Stanovili si pro něj krycí jméno Pospíšil a Dubicko se označovalo jako Velké Losiny,“ popisuje Vaňourek. Zvědové to ale měli s generálem složité.

„Často se jim stávalo, že jim Boček se svým silným služebním autem ujel. V září 1949 dokonce žádali ústředí, aby mu byl jeho vůz odebrán a dostal slabší. Bylo to velmi úsměvné,“ uvádí historik.

K 1. lednu 1950 byl generál Boček přeložen do trvalé výslužby – v překladu: vyhozen z armády. Rozhodl se, že stěhování do Dubicka urychlí. Od místních se dozvěděl, že v obci je pět špiclů.

„O jejich nenápadnosti svědčí to, že se rychle prozradili. Seznámili se s místními děvčaty a těm řekli, že se v Dubicku potřebují zdržet co nejdéle, aby dostali více na dietách,“ popisuje autor knihy. Jindy se Anna Bočková bavila se známým na nádraží a kolem se stále ochomýtali dva muži.

„Přišla k nim a řekla, že jestli chtějí někoho sledovat, tak to nesmí dělat tak nápadně,“ popisuje Vaňourek.

K soudu ho museli kvůli následkům mučení přinést nosítky

V noci 28. února 1951 si pro Bočka přišla do jeho pražského bytu státní bezpečnost. Po bestiálním mučení se přiznal k něčemu, co nikdy neudělal: k účasti v ilegálním protikomunistickém hnutí, velezradě a vyzvědačství.

„O tom, jak byl mučen, svědčí skutečnost, že k soudu a vynesení rozsudku ho museli přinést na nosítkách. 23. července 1952 byl odsouzen na doživotí,“ říká historik. Po dvou měsících byl převezen z Prahy do valdické věznice, kde na následky mučení a odpírání inzulinu, které musel jako cukrovkář užívat, po necelém měsíci zemřel.

Manželka dlouho usilovala, aby mohla muže ve vězení navštívit a opakovaně se obracela na prezidenta Klementa Gottwalda. V té době už nepracovala u justice, takže byla podepsána JUDr. Anna Bočková, prodavačka. Jediné setkání se uskutečnilo 2. října 1952, 14 dnů před smrtí generála. Dosáhla ale toho, že jeho tělo mohla nechat odvézt do Dubicka.

„Bylo s podivem, že režim s vydáním těla souhlasil. Zemřelí vězni byli v podobných případech pochováni na vězeňském hřbitově,“ konstatoval Vaňourek. Stalo se totiž přesně to, co komunisté určitě nechtěli - z pohřbu se 21. října 1952 stala jakási manifestace, na kterou přišlo velké množství lidí.

„Přišly stovky lidí. Řeč kněze byla na tehdejší dobu velmi odvážná a procítěná vlastenectvím. O statečnosti Anny Bočkové svědčí, že se nepodřídila rozhodnutí prezidenta a neakceptovala, že byl režimem degradován. Na hrobu se tak objevilo: armádní generál Bohumil Boček,“ dodal Vaňourek.

Vojenských poct se dočkal až čtyřicet let po smrti

Režimu ale nestačilo, že zlikvidoval nepohodlného generála. Pustil se i do jeho manželky. Okresní národní výbor jí v listopadu 1952 zakázal bydlet v jejím domě v Dubicku a přidělil jí byt ve vzdálených Štítech. Bočková nakonec uspěla s odvoláním.

„Podle vzpomínek pamětníků zde měla sehrát velkou roli petice místních, kteří se postavili za ‚svou‘ prodavačku,“ píše Vaňourek. S režimem ale bojovala hlavně kvůli rehabilitaci manžela. Dílčího úspěchu dosáhla až 11 let od rozsudku.

„I v době, kdy komunistický režim povoloval šrouby, šlo o šalamounský rozsudek. Zrušil vše s výjimkou vojenské velezrady a uložil Bočkovi in memoriam trest na dva roky. Jak je vidět posmrtně lze udělovat nejen hodnosti či tituly, ale také tresty,“ poznamenal historik.

Boček byl rehabilitován až v roce 1971, ovšem bez vrácení hodnosti. V tomtéž roce jeho statečná žena zemřela. Až roku 1993, tedy více než 40 let po jeho smrti, rozhodl vojenský soud, že se žádné velezrady nedopustil, a vrátil mu všechny vojenské pocty.

V říjnu 2010 se u hrobu Bočkových konala pieta bez armádních představitelů, letos 5. listopadu bude připomínka 65 let od generálovy smrti poprvé se všemi poctami.

Vaňourek podotýká, že jsou i věci, které lze Bočkovi vytknout. „Nepřímo se podílel na propouštění vyšších důstojníků v době, kdy kádrovou politiku v armádě už ovládali komunisté, tedy před rokem 1948 i po únoru. Nedokázal se vzepřít kádrové politice Slánského a Reicina,“ shrnul historik.

„Názorově se rozešel se svým synem, který se nakonec postavil proti němu, a vše vyústilo v doživotní tresty pro oba. Je však nutné připomenout, že oběť, kterou Boček přinesl za svobodu vlasti, nebyla malá. Na jeho úlohu je potřeba pohlížet periskopem tehdejší doby, nikoli té dnešní, kdy máme relativně hodně informací,“ uzavřel Vaňourek.