Zámořský tisk vás však citoval v souvislosti s olympiádou tak, že vám v Turíně chybělo zázemí. Scházelo vám tedy něco?
Ne, vůbec ne. Ale nedařilo se nám. Každý jel na turnaj s určitým očekáváním. A nemyslím si, že jsme hráli v možnostech, ve kterých jsme mohli. Ještě k tomu jsme prohrávali, takže atmosféra nemohla být vítězná. Je to o psychice.
Jenže někdy to vypadalo, že jste nehráli s chutí. Třeba proti Itálii.
Tam jsem toho moc neodehrál. Nevím, jak to vypadalo. Po té ráně do hlavy si moc nepamatuju. Bohudík. (smích) Ale je to ve vědomí hráčů. Dám vám za příklad skokana Jakuba Jandu. Kdyby olympiáda začala o tři neděle dřív, tak by si třeba přivezl dvě zlaté medaile. Ale neměl nic. Načasování je důležité.
Z hokejového zákulisí vyplývá, že někteří hokejisté měli neshody s trenérem Hadamczikem a že někteří z nich nechtějí jet pod jeho vedením na mistrovství světa.
K tomu se nechci vyjadřovat. Mluvil jsem jen o sobě.
Do zázemí patří i maséři. S jejich prací jste byl spokojen?
Samozřejmě. Já jim říkám desetibojaři. Musí umět všechno. Tady v Rangers jeden brousí brusle. Druhý dělá něco jiného. U nás je masér i doktor. Já bych to dělat nemohl. A pak ještě ani nedostanou medaili.
Takže vám nechybělo nic?
Ne. Takhle to vypadá, že se chci na někoho vymlouvat. Ale to bych neudělal, ani kdybych si to myslel. Vím, že když hraju houby, tak hraju houby. A vím, že se mi za těch čtrnáct dní nedařilo výborně.
Byl pro vás olympijský turnaj v Turíně svou atmosférou nejhorší za poslední dobu?
To ne. Na to, jak se nám nedařilo, to dopadlo dobře. Záleží na tom, co kdo bere za úspěch. Jestli výsledek, nebo předvedenou hru.
Ale zpátky v New Yorku jste prý šťastný.
Protože na olympiádě to nedopadlo, jak jsem chtěl, ale mám další šanci. Jsem rád. I když českému fanouškovi to možná přijde divné.
Může se zdát, že vám na New York Rangers záleží víc než na české reprezentaci.
Řeknu to upřímně. Jsem profesionál. Když mám možnost hrát za reprezentaci, tak za ni hraju. Ale práci mám tady. Kdyby mi na reprezentaci nezáleželo, tak přece nebudu hrát mistrovství světa se zlomeným malíčkem a nebudu ho mít do konce života zmrzačený. Nebo nebudu hrát s otřesem mozku a vezmu si volno.
Anebo tam vůbec nepojedu.
Jaká je vlastně šance, že byste se do reprezentace vrátil?
Hrozně malá.
Přispěla k tomu také atmosféra turnaje?
To ne. Ale byla to ohromná únava. Vždyť já jsem byl po semifinále se Švédskem za deset minut pryč z kabiny a šel jsem pěšky do vesnice. Usnul jsem a spal jsem do tří odpoledne dalšího dne. Osmnáct hodin.
Pořád vás něco drží, ale ta jedna porážka znamená konec. To je hrozná rána.
Vy jste o zlato stál hodně, že?
Když to tak nejde individuálně, o to větší je pak touha uspět s týmem.
Takže touha po úspěchu zkušeným hráčům, kteří dosáhli na řadu met, nechyběla?
To je přece nesmysl. Je to stejné, jako bych řekl, že už nechci Stanley Cup, protože mám dva.
Říkal jste, že vaše šance na návrat do reprezentace je malá. Co by se muselo změnit?
Nevím. Jak jsem říkal, asi bych musel hrát v extralize nebo v Evropě a muselo by se mi ohromně dařit. Abych měl sebevědomí, že můžu mužstvu něco dát.
To by mohlo vyjít. Váš otec plánuje, že se v 37 letech, po skončení smlouvy v Rangers, vrátíte do Kladna a pak po něm převezmete klub.
Já si chci ještě chvíli zahrát.
A ještě vylepšit bilanci nejlepšího Evropana v NHL, kterým jste se stal hned v prvním zápase po hrách. Je to pro vás prestižní záležitost?
Víte co, jde o štěstí. Musíte hrát dlouho, nebýt zraněný. Je potřeba udělat v průměru víc než sto bodů na sezonu. A to není sranda.
Když jste začínal, napadlo vás, že byste mohl být nejlepším Evropanem?
O tom jsem vůbec nepřemýšlel.
A teď? Vnímal jste to?
Čtu noviny. Ale nijak moc jsem to nesledoval. Za 1400. bod jsem si vzal puk, tak jako po každé stovce.
