Jak ten úspěch plánujete oslavit, ptali se ho reportéři při tiskové konferenci v cyklistickém areálu Izu.
„Nijak,“ rozesmál je Thomas Pidcock.
Vzhledem k tvrdým protikoronavirovým opatřením, které v Japonsku vládnou, pochopitelná odpověď.
„Už jsem snědl celý dort v bufetu, to byla moje oslava,“ dodal čerstvý vítěz olympijského cross country.
Do té doby stihl zavolat jen své přítelkyni, rodičům.
„Vím, že máma s přítelkyní doma teď brečí štěstím. Je škoda, že je tady nemůžu mít, ale uvidím je, až se vrátím domů,“ usmál se.
Alespoň večer mohl odpovědět na všechny zprávy, které mu zaplavily telefon. Mohl v klidu zavolat domů, na hotelu úspěch oslavit aspoň s hrstkou lidí z týmu. Tak nějak končil den jeho zatím největšího triumfu.
„Olympiáda přesahuje cyklistiku, jakýkoliv sport. Je to obrovská akce, je tady celý svět. Určitě hraje roli jakási národní hrdost, každý v našem týmu fandí každému sportovci. Tohle se děje jen na olympiádě, proto je tak unikátní i pro nás,“ řekl upřímně.
Unikátní bylo také to, co se svými soupeři v předchozích minutách provedl.
Co to ten van der Poel prováděl?
Po zaváděcím kole hned poskočil o 26 míst na čtvrtou příčku.
Od té doby byl usazený ve vedoucí skupině, které se už nepustil. A paradoxně tak měl ideální výhled na to, co na trati prováděl Mathieu van der Poel.
Nizozemec dva roky vyhlašoval, jak je pro něj Tokio závodem všech závodů. Jak tady chce za každou cenu získat zlato. A pak ze souboje o medaili vypadl dřív, než by kdokoliv čekal. Hned v prvním kole totiž nezvládl náročnou pasáž Sakura Drop, kde…
… co vlastně?
Těžko říct.
„Bylo to fakt divné. Jel tam do toho místa hrozně pomalu a už když přeskakoval ten kámen nahoře, mi přišlo, že padá. Fakt zvláštní. Jsem rád, že se mi povedlo vyhnout se mu,“ líčil pak zpětně Pidcock.
Van der Poel se pak sice v bolestech zvedl a pokračoval, než definitivně v pátém kole závod vzdal. Po něm se z nizozemského tábora vynořily dost protichůdné informace.
Mathieu van der Poel a jeho osudový karambol v olympijském závodu.
Problém byl v dřevěné rampě, která při trénincích na místě byla, ale v závodě ne. O čemž tedy všichni další závodníci věděli. A podle nizozemského kouče Gerbena de Knegta to věděl i van der Poel.
„Byl jsem v tu chvíli v lese, pořádně jsem to neviděl. Ale Mathieu prý nevěděl, že tam ta rampa nebude. My jsme o tom spolu ale několikrát mluvili,“ řekl.
Podobně pak hovořil i druhý Nizozemec v závodě Milan Vader.
„Možná je špatné to říct, ale ráno jsme o tom mluvili. Mathieu říkal - každý tam na tom místě skáče. Já na to: Ty to neskáčeš? A on, že ne, že to sjíždí po dřevěné rampě. Tak jsem mu řekl, že při testovacím závodu tam ta rampa před dvěma lety nebyla,“ popisoval Vader.
„A já si myslel, že to udělali jen během toho testovacího závodu. I při prohlídce tam totiž byla…“ vysvětloval pak van der Poel.
Organizátoři ji ale sundali i tentokrát a nechtěně tak ukončili šance nizozemské megahvězdy. Cenou útěchy může van der Poelovi být, že nemá žádnou zlomeninu.
Ale zpět k Pidcockovi.
Do pátého kola čekal, než za to definitivně vzal a ujel i Mathiasi Flückigerovi. Od té doby ho už nikdo z jeho protivníků neviděl. Když přijížděl do cíle, dostal od kouče Simona Wattse britskou vlajku.
„Já vždycky raději jezdím sám, určuju si rychlost. Od začátku závodu jsem se cítil dobře, nebyl jsem nervózní, jen koncentrovaný na závod. Celé je to ale pro mě dost surreální, vážně neuvěřitelné. Střídat sporty a pak vyhrát olympiádu na horském kole. Mít celou zemi za sebou, vézt vlajku do cílového rovinky, to je super úžasný pocit, na který nikdy nezapomenu,“ líčil dojatě.
To by neměl, vzhledem k tomu, jak těžká byla jeho cesta na hry.
Všestranný
„Narodil jsem se pro horská kola,“ řekl nedávno.
Mnozí by mu oponovali, že nejen pro ně, ale že pro cyklistiku obecně. Vždyť už ve třech letech ho rodiče - rovněž vášniví cyklisté - posadili na tříkolku.
Jenže Tomovi se nechtělo šlapat.
„Abych se rozjel, rodiče mi museli přivázat nohy k pedálům,“ smál se.
Jakmile se ale s kolem sžil, začali ho brát i na víkendové projížďky s kamarády. Nejprve absolvoval jen posledních pár kilometrů, později už jezdil i více než stokilometrové trasy.
„Rodiče ale na mě s cyklistickou nijak netlačili,“ vzpomínal Pidcock. „Jen mě motivovali a povzbuzovali. Samotného mě to bavilo.“
Britský cyklokrosař Thomas Pidcock na trati v Táboře
Prvního závodu se zúčastnil v sedmi letech. Nedopadl příliš slavně - spadl mu řetěz a porazila ho dívka... V dalších kláních už ale začal vítězit. Ve čtrnácti dokonce na jednom britském kritériu předčil i dospělé.
Netrvalo dlouho a stal se juniorským mistrem světa v cyklokrosu, pak i do 23 let. Totéž dokázal také na horských kolech a na silnici vyhrál v kategorii do 23 let třeba Paříž-Roubaix nebo Baby Giro.
Už jen to dokládá, jakým typem závodníka je.
Patří mezi obdivované všeuměly, kteří bourají dlouho zavedené bariéry mezi různými odvětvími tohoto sportu. Podobně jako van der Poel, podobně jako Wout van Aert. „Nic není mimo mou komfortní zónu,“ říká.
„V současnosti sledujeme nový cyklistický trend, kdy se často prosazují mladí jezdci, kteří kombinují víc disciplín,“ říká David Brailsford, šéf Ineosu. „A Tom je přesně ztělesňuje.“
I letos to dokazoval…
A teď hurá na Vueltu
Třetí dojel na silnici na Kuurne-Brusel-Kuurne, pátý na Strade-Bianche, patnáctý na San Remu. Vyhrál Brabantský šíp a jen centimetry chyběly, aby kraloval i Amstelu.
Do toho si odskočil na horská kola a vyhrál dva závody Světového poháru.
Ne, přípravu na olympiádu nepodcenil.
Po tréninku si častokrát zalezl do své vlastní sauny, kde 45 minut až hodinu šlapal ve žhavé výhni.
„Ale jen fakt pomalu, protože tam bylo hrozné horko. Ale myslím, že každý dělal něco podobného, každý se snažil na to vedro v Tokiu nějak připravit,“ vysvětloval.
A pak přišel problém.
Dva měsíce před olympijským startem si zlomil klíční kost, když ho srazilo při tréninku v Andoře auto. Až s podivem, že to byla vůbec první zlomená kost v životě. Ale hned na pěti místech.
Musel na operaci, nemohl odjet na závod Kolem Švýcarska a i jeho tokijské vyhlídky byly v tu chvíli nejisté.
„Už po týdnu jsem se sice vrátil na kolo, ale pořádně trénovat jsem mohl začít až tak dva tři týdny po tom pádu. Určitě to mělo větší dopad na trénink, než jsem si původně myslel,“ povídal.
Ale o fatální důsledky nešlo, vzhledem k tomu, že se v úterý stal nejmladším vítězem mužského klání historie.
Následující dny už zase bude trénovat na silnici, protože se začne připravovat na španělskou Vueltu, kde si má odbýt debut na Grand Tour.
„Za týden se s týmem rozhodneme, podle toho, jak se budu cítit,“ dodává.
