Z italských hor si Joglová odskočila na pár dní do Prahy, vyzvedla si olympijskou kolekci a také novinářům nastínila, jak vypadá její příprava na hry a jak se do Tokia těší.
V Livignu absolvuje i závěrečné stupňování formy, znovu do Česka se vrátí 20. července. O šest dní později už nasedne na letadlo směr Koji, odkud se přesune rovnou do Sappora, kde budou maratonci a chodci závodit.
Kvalifikace do Tokia? Vnitřní uspokojení i větší závazky, poznává Joglová |
„Do Tokia se nejspíš vůbec nedostanu, takže mě pravá atmosféra her asi mine, ale jsem hlavně ráda, že tam jsem,“ zdůrazňuje Joglová.
Jen samotná účast na slavnosti pod pěti kruhy je pro ni hodnotným zadostiučiněním, vždyť ještě před dvěma lety činil její osobní rekord dvě hodiny a 36 minut. Letos v dubnu splnila olympijský limit časem 2:28:16.
„Jak jsem s běháním začala později, tak mi každý kilometr a každý trénink navíc pomohl,“ hledá příčinu svého pozoruhodného vzmachu.
Před kariérou profesionální atletky se živila jako fitness trenérka, záchranářka nebo barmanka, překonala bulimii, poruchu příjmu potravy.
„Že se teď chystám na olympijský maraton? Přijde mi to strašně rychlé, všechno tak nějak plynule vygradovalo. Je to moc příjemné.“
Svým nevšedním příběhem nabízí Joglová inspiraci také ostatním lidem, v dalším úsilí ji proto povzbuzují pozitivní ohlasy. „Cítím, že odezva je silná, prospívá mi a mám z ní velkou radost. Je pro mě hnací motor,“ děkuje česká běžkyně.
Zlomovým bodem v jejím sportovním životě bylo mistrovství světa v Dauhá 2019, kde doběhla na 20. pozici navzdory brutálním podmínkám.
Příběh JoglovéZáchranářka, která překonala bulimii |
Podobné vedro a dusno dost možná okusí znovu, stejným prostředím může maratonkyni přivítat i Sapporo.
„Ale úplně po tom netoužím,“ brzdí Joglová. „Říká se, že mám ráda extrémy, ale když se mi takový závod povedl jednou, neznamená to, že se mi to povede pokaždé. Doufám, že už nic takového jako v Kataru nebude.“
Od olympijské trati očekává zvlněný profil a náročnost, čeká ji také příprava na brzký začátek závodu v sedm hodin ráno japonského času.
„Zatím trénuji standardně, ne úplně tak brzo ráno,“ líčí. „Chtěla bych zkusit i teplotní aklimatizaci, ke konci budu směřovat tréninky více k ránu.“
V Livignu dosud hlavně nabíhala kilometry, přípravu si zpestřila i jízdou na kole či plaváním. „Zatím to jde podle plánu, taková pestrost mi vyhovuje.“
Oceňuje také, že po vyhovění limitu na nizozemském letišti trénuje s větším klidem, bez tlaku, místo něj cítí uspokojení, že dosáhla velkého cíle.
„Ale odhodlání do přípravy a chuť pořád zůstávají stejné,“ ujišťuje.
Trenér Joglové Jan Pernica vidí ve své svěřenkyni potenciál, že osobní rekord může stlačit ještě minimálně o minutku či dvě.
Jak to vidí sama běžkyně? „Takové časy v hlavě schované mám, jen je nechci říkat nahlas. Teď před olympiádou o nich nechci hovořit,“ odmítá.
„Netroufám si říct, že to bude osobák, ale v olympijském závodě chci nechat všechno a doběhnout do cíle.“
