Může se stát, že se do průběhu her v Riu oficiálně ani nezapojí. Mourad Laachraoui za belgickou výpravu nejspíš odcestuje jako sparingpartner a náhradník - opravdovou šanci by dostal až tehdy, pokud by se někdo z taekwondistů zranil.
Potud dost fádní příběh.
Jenže on je co do životních zkoušek mezi účastníky her někým, kdo si prošel nevídanými věcmi.
Pokud je vám jeho jméno povědomé, tak ano: jeho bratr se letos odpálil na bruselském letišti a při jednom z nejhorších teroristických útoků spáchaných islámskými radikály zabil 32 lidí a stovky jich zranil.
Mohou být osudy sourozenců rozdílnější?
„Zažíváme strašně těžké časy. Já, rodiče, mí mladší bratři,“ líčil Mourad pro Spiegel. „V minulosti jsem se s jakýmikoli těžkostmi uměl rychle vypořádat a zapomenout na ně, ale tohle je jiné. Nikdy bych si nedokázal představit, že můj bratr udělá tohle. Radili nám, ať si změníme jméno, ale to přece není řešení.“
Zatímco Najim zběhl do Sýrie, odkud se vrátil jako vraždící fanatik, Mourad reprezentuje Belgii a sní i o olympijské premiéře; v květnu se v kategorii do 54 kilogramů stal mistrem Evropy. Sport mu ostatně posloužil i jako terapie. Jeho kouč, Argentinec Leonardo Gambluch, mu po děsivé události řekl dvě věci: „Nikdo si nevybírá svého bratra. A pokud můžeš, začni zase co nejrychleji trénovat.“
„Nikdy bych si nedokázal představit, že můj bratr udělá tohle. Radili nám, ať si změníme jméno.“ |
Začal. A povedlo se.
Zatímco on ve 14 letech s taekwondem začínal, Najim už tehdy sport opustil; příčilo se mu podávat ruce ženám, místo toho začal chodit do jedné z bruselských mešit. „Moc často jsme se nevídali, býval jsem hodně na trénincích,“ řekl Mourad. „Sport mě totiž vychovával. Učil jsem se, že člověk musí chodit včas a hrát podle pravidel.“
A pak, 22. března 2016, se všechno změnilo. Na univerzitě, kam Mourad chodí a která je mimochodem blízko letiště Zaventem, šla výuka stranou a všichni se pídili po tom, co se stalo. „Hele, není to nějaký tvůj bratranec, když se jmenuje stejně?“ zeptal se jej spolužák v žertu, jenže tohle bohužel vtip nebyl.
Mourad se pak před evropským šampionátem musel probojovat skrz mnohem náročnější chvíle, než bývá perná dřina na tréninku. Změnil si účet na Facebooku a na nový profil dával jen fotky související s taekwondem: „Naučilo mě, jak respektovat ostatní lidi.“ V ulicích Bruselu mu vojáci stále připomínali běsy, jež rozpoutal člen jeho rodiny. Na letišti ho svírala úzkost.
A pak se na mistrovství ve švýcarském Montreux konečně jeho život rozjasnil, ba pozlatil. Při belgické hymně zavřel oči, pózoval se zlatou medailí, rozdával podpisy a prohlásil: „Tahle výhra patří mé rodině.“
Rodině, která už nikdy nebude jako dřív. Nejde to. Jak by mohlo?
„Jestli se na bratra zlobím? Ne. To, co provedl, bylo šílené, ale můj vztek míří především k lidem, kteří ho k činu donutili,“ řekl.
I pokud si užije olympijský debut, zůstane pro svět bratrem teroristy a vraha. Že on sám za nic nemůže, nezní jako příliš velká útěcha.
