Rodák ze Zlína patří k poslední generaci, která v házenkářském světě ještě něco znamenala a která na olympiádě v jihokorejském Soulu v roce 1988 sahala po medaili.
Ale tehdy jste spolufavority turnaje nebyli, že?
Těmi jsme se stali až v průběhu, když jsme porazili Španělsko s Maďarskem. Jenže pak přišel duel s domácí Koreou a porážka o gól ze sedmičky po čase.
Vybavíte si ještě po letech závěr utkání?
V poslední půlminutě jsme získali balon za nerozhodného stavu a ještě chtěli dát gól. Bohužel dva spoluhráči se nedomluvili a přihrávka nebyla úplně ideální. Navíc tehdy nebyly rovné reklamy, ale šikmé a míč se odrazil rovnou do ruky soupeře, který šel do trháku. Vracel jsem se a míč mu lehce vypíchl. Nicméně rozhodčí byl jiného názoru a pískl sedmičku. Kdybychom získali bod, hráli bychom o olympijského vítěze...
Cítili jste křivdu?
Za celý zápas ano, povinných deset procent rozhodčí Korejcům dali a v tak vyrovnaném zápase je to hrozně moc. Přesto jsme celý zápas drželi vyrovnaný stav až do konce. Bohužel jsme za chybu zaplatili. Frustrace byla veliká. Maďaři, které jsme ve skupině porazili, skončili před námi a získali bronz. Zápas o páté místo jsme pak se Švédy prohráli. Motivace nebyla žádná. Zdali skončíme pátí nebo šestí, místo finále, bylo jedno.
Jak se hodnotilo šesté místo?
Jako úspěch. Tenkrát byla šestá místa bodovaná, jenže pro nás to bylo opačně. Měli jsme mít medaili. Ale s ohledem na dobu současnou je to pozitivní. Od té doby se k tomu česká házená už nikdy nepřiblížila a od Barcelony se na olympiádu ani nedostala.
Je to o tolik těžší než za vás, nebo šla čeká házená tak dolů?
Obojí. Také my jsme museli projít kvalifikací. Čtyři roky před Soulem jsme se kvalifikovali do Los Angeles a museli porazit Západní Němce a Francii.
Na olympiádu do Los Angeles vás nepustili komunisté. Vzhledem ke kvalitě mužstva jste museli být hodně naštvaní, viďte?
Pustili jsme tam Island, který skončil šestý. Západní Němci byli druzí. Ten rok jsme získali s Duklou Pohár mistrů evropských zemí proti Metaloplastice Šabac. A jak tvořila Dukla základ naší reprezentace, tak Šabac byl základem jugoslávského nároďáku, který vyhrál v Los Angeles. Mužstvo do Ameriky bylo kvalitnější a vyrovnanější než do Soulu, hráli bychom o medaile.
Místo toho jste absolvovali vzdoroturnaj Družba, kde jste všechno prohráli. To byl bojkot?
Nedařilo se. (úsměv) Ztratili jsme motivaci. V dubnu nám brali míru na šaty do Ameriky a místo toho jsme jeli do Německé demokratické republiky. Někteří sportovci se aspoň podívali na Kubu. Pak nás ještě otravovali redaktoři, kteří to měli přikázané, s rozhovory, že je dobře, že do Los Angeles neletíme. Ubránil jsem se tomu, pak to dostal kapitán Salivar příkazem a musel něco říct. Po těchto anabázích to byla obrovská frustrace.
Nepřišel trest za poslední místo?
Vůbec ne. Nejsilnější mančafty se rekrutovaly ze socialistického bloku. Navíc polovina kluků se omluvila kvůli zranění. My, Dukláci, jsme ale nemohli odmítnout. Omlouvala jenom utržená ruka.
Tušili jste, že do Los Angeles nepoletíte?
Do května vůbec. Možná jsem byl naivní a nijak jsem to nevnímal, ale pro mě to bylo jako blesk, když nás sezvali a oznámili nám to.
O to více jste si pak užili Soul, že?
Samozřejmě. Pro nás to byl vrcholný turnaj kariéry. Měl jsem třicet a co jsem mohl očekávat za čtyři roky? Za čtyři roky se Los Angeles obrousilo, nebylo to tak živé, ale pořád jsme to měli v hlavách.
Carl Lewis s českými sportovci na olympijských hrách v Soulu. S legendárním atletem se vyfotili házenkáři Jan Novák, Tomáš Bártek, Jiří Kotrč či tenista Milan Šrejber.
Jaká byla atmosféra her?
Letěli jsme tam kvůli aklimatizaci dostatečně dopředu a zůstali až do konce, takže jsme viděli skoro všechno. Příjezdy největších hvězd, slavnostní zahájení i zakončení. Setkali jsme se se slavnými tenisty Edbergem, Sabatiniovou, vyfotili se s Carlem Lewisem. Vybavuji si finále oštěpařů, ve kterém byl Honza Železný přehozený posledním pokusem. S většinou československých sportovců jsme se sblížili. Třeba s Jožkou Pribilincem (vítěz chodeckého závodu - pozn. red.) jsme chodili do sauny.
Olympiádu v Soulu poznamenal dopingový skandál kanadského sprintera Bena Johnsona. Také jste ho potkal?
Utkvělo mi v paměti, že Johnson jediný nespal v olympijské vesnici, nebyl ani na nástupu při zahájení. Ve vesnici se ani neukázal. Vedle takového Edberga (bývalá světová jednička - pozn. red.) jsem si klidně mohl sednout v autobuse cestou na atletiku. Pohodový člověk, prohodili jsme pár vět.
V Soulu ještě nebyl kolem olympiády takový humbuk jako v současnosti, že?
Zahájení a zakončení jsou teď nafouklá. Každý se předhání před tím druhým, kdo bude mít více účinkujících. Takové bombastické a pompézní to v Soulu a pak ještě v Barceloně nebylo. Na zahajovací ceremoniály se moc nedívám, neberou mě.
Tušil jste, že Soul bude vaše poslední olympiáda?
Myslel jsem si to. Olympiáda se kvůli vedru posunula do září a z Koreje jsem se vrátil 3. října a za dva dny už hrál v Mindenu německou bundesligu. A když jsme dělali smlouvu, už tam nebyla klauzule, že mě musí pouštět na reprezentační akce. Problémy mi nakonec nedělali a na nároďák jsem ještě dva roky jezdil.
