Oštěpařské mimino už dospělo. Má zlato

Peking (Od zvláštní zpravodajky MF DNES) - Nedokáže sportovat pro pouhé pobavení. "Neumím si jít zahrát tenis jen tak. Mlátím raketou o zem." Taky je zodpovědná. I když na střední škole, v punkerském období odrbaných bund, chodila na večírky a ponocovala, druhý den byla zase na tréninku a tak trochu se za prohřešek trestala.

Medailistky olympijského závodu oštěpařek: Zleva stříbrná Ruska Abakumovová, vítězná Barbora Špotáková a bronzová Němka Obergföllová. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

"Jsem soutěživá a ctižádostivá." I proto je teď oštěpařka Barbora Špotáková na olympijském vrcholu. Tam, kam ji nasměrovaly rodinné sportovní tradice.

Atletika patřila do života mámy, táty i bratra. Z hal na míčové sporty, z bazénu vedla její cesta do sportovní školy. A pod dozor maminky, jež ji trénovala a učila. Jako rodič–učitel byla přísnější. Což se později hodilo.

Ale ještě něco dceři do oštěpařského života dala: uvolněné klouby, což atletce umožňuje potřebný rozsah pohybu v těžké oštěpařské technice.

"Barča má dobrý rytmus i cítění pro oštěp, dobrou stavbu těla, je fyzicky připravená. Oproti ostatním oštěpařkám má stejně dynamický, ale daleko uhlazenější styl. Oku líbivý," chválí olympijskou šampionku český  oštěpař Miroslav Guzdek.

Nic z toho nemuselo být.

Teoreticky mohla Špotáková závodit na olympiádě v sedmiboji. Kombinace různých disciplín byla její dřívější volbou. Dokonce si zkusila desetiboj a dodnes na republikových šampionátech testuje formu třeba v kouli nebo na překážkách.

Když každý krok bolí

Jenže se vydala do USA na studijní zkušenou, za angličtinou. V Minneapolisu dostala sportovní stipendium, ale taky brzy zjistila, že to byla dost unáhlená volba. Nelíbil se jí trénink stejný pro všechny.

A pak zasáhlo zdraví.

Přesněji únavová zlomenina. Noha bolela v holeni jako čert. Běhat? Ani náhodou. A tak trenér, někdejší desetibojař, posadil Špotákovou na židli a piloval s ní aspoň oštěpařskou techniku.

Ona se zlepšovala.

A zachránila si tak kariéru.

Stala se z ní oštěpařka. Jela na mistrovství Evropy do 22 let, setkala se s Janem Železným.

Právě on ji definitivně popíchl: "Dej se na oštěp." Zavázal si ji vlastními tretrami i oštěpy.

A Špotáková mu důvěru splácí.

Vyléčila problémy s nohou, pečuje o sebe, potížím předchází, třeba s bolavým loktem chodí na speciální procedury. Stále naslouchá radám Železného, líčení oštěpařského mistra o tom, jak by se měla cítit.

Pokračuje v jeho díle.

"Působí to jako česká oštěpařská škola. Honza ji dobře rozjel. Doufám, že éra Barči bude stejně dlouhá a úspěšná," říká oštěpař Guzdek.

Soutěživost musí tlumit

. Jak se lepšila

aneb Barbora Špotáková
od českého rekordu
až k evropskému
66,00 – 26. 7. 2006 (Helsinky)
– poprvé hází český rekord
66,12 – 12. 8. 2006 (Göteborg)
66,21 – 9. 9. 2006 (Stuttgart)
66,40 – 31. 8. 2007 (Ósaka)
67,07 – 31. 8. 2007 (Ósaka)
67,12 – 22. 9. 2007 (Stuttgart)
69,15 – 31. 5. 2008 (Zaragoza)
69,22 – včera v 1. sérii (Peking)
71,42 – včera v 6. sérii (Peking)
– poprvé hází evropský rekord

Špotákové, holce s někdejším mindrákem z toho, že má velkou nohu, a proto chodí nakupovat do nadměrných velikostí, pomáhá k úspěchům její psychika. Dokáže se soustředit na největší závody, právě tam chce a umí prodat formu natrénovanou třeba v tělocvičně s medicinbaly. Tam se opět ukáže její soutěživost.

"Ale musím ji umět tlumit. Chci hodit moc, ale nemůžu být zaťatá," říká studentka ekologie, udržitelného využívání přírodních zdrojů.

Umí se utlumit v pravý čas. Vždyť nejlépe to předvedla včera.

V hledišti pak jásal její přítel Lukáš Novotný, muž, který jí do života vnesl velkou pohodu. Spolu jezdí kempovat, občas trénují, chodí do divadla nebo na koncerty kapely Tři sestry. Ostatně, její členové oštěpařce slíbili
za olympijské vítězství vlastní písničku.

Bude to oslava ženy, jež ještě před dvěma lety sama sebe nazývala oštěpařským "miminem". To začínalo chodit a sápalo se tak soupeřkám po sukních. Loni na mistrovství světa, v jakési pubertě, už je Špotáková
všechny přerostla.

A letos jim – dospělá – vzala zlatou medaili z olympijských her.

Nejlepší na tom však je, že do stáří má ještě času dost.

. Zůstane pořád stejná, míní slavný oštěpař

(tm,bb)

Může na sebe být pyšný, že Česku vyhlédl další oštěpařskou olympijskou vítězku. Jan Železný, sám trojnásobný vítěz her, kdysi ponoukl Barboru Špotákovou, ať si vybere právě jeho disciplínu. A radí jí stále.

Co jste teď řekl, aby vyhrála?
Já jí neradil. Bára to má v sobě.

Když jste spolu házeli na soustředění v Nymburce, moc se jí nevedlo. Uklidňoval jste ji, že se forma neztratí?
Měla větší přípravu než rok předtím, ale energie byla vidět. Pak se člověk nesmí zbláznit a musí formu nechat dojít. Což udělala dobře, už tolik netrénovala.

Věřil jste, že má na to, aby zdolala hranici 70 metrů?
Určitě. Vždyť už to jednou hodila, i když s malinkým přešlapem. Proč by nemohla znovu? Já říkal, že ta holka má na světový rekord. Když bude zdravá, jednou ho hodí.

Olympijské finále je právě něco pro ni, že?
Je to typ, který se s ním umí vypořádat. Vyloženě typ na jakoukoli soutěž.

Kdysi jste ji přesvědčoval, aby místo víceboje začala trénovat oštěp. Věděl jste už tehdy, že je to sázka na budoucí šampionku?
Měla v sobě něco, co se mi líbilo, a říkal jsem si: Může být dobrá oštěpařka. Má v sobě schopnost analyzovat svoje pohyby. Ví, co má dělat. Cítí své tělo a dokáže se velice dobře připravit.

Změnila se od té doby?
Ne, je stejná. A pořád bude.

. Poslední pokus? Železného v Soulu připravil o zlato

(rob)
Je to jediný člověk, jenž dokáže pochopit obě. Barboru Špotákovou jako olympijskou vítězku. A Rusku Marii Abakumovovou, která posledním pokusem přišla o zlato.

Jan Železný zažil obojí. Třikrát vyhrál olympiádu, jenže ještě předtím jednu smolně prohrál. Je to dvacet let, kdy mu v Soulu zlato posledním možným hodem vyfoukl Fin Tapio Korjus. "Zlato bylo tak strašně blízko, pár  centimetrů. Vzal mi ho poslední závodník. Je to hra osudu, která mi to pak vrátila," říkal nedávno Sportu.

Bylo to vážně k naštvání. Železný závod kontroloval, po jeho posledním hodu už mu dokonce Němec Tafelmeier gratuloval ke zlatu. A pak ouha. Korjus vzal oštěp a hodil 84,28 metru, o pouhých 16 centimetrů víc než
Železný!

Jestli byste však čekali naštvání, slova o zmařené šanci, mýlili byste se. Železný tvrdil: "Vyrovnal jsem se s tím brzo, protože jsem byl hodně mladý. Když je člověku dvaadvacet, tak nepřemýšlí nad tím, že to  je poslední olympiáda."

A vlastně mu to i pomohlo. "Stát se takhle brzy olympijským vítězem, to by s člověkem zamávalo. A nikdy bych nezískal tři zlata," říkal. "Je to vidět třeba na skocích na lyžích, kde soutěží velice mladí lidi a pak mají  problémy. Začnou se kolem toho točit sponzoři, média. A všichni od člověka očekávají jen vítězství."

Ta pak získal už suverénně: v Barceloně 1992 hned prvním pokusem, v Atlantě 1996 druhým a o čtyři roky později v Sydney třetím.

Jen aby nedošlo k mýlce, Železný a  Abakumovová nejsou jedinými, kdo doplatil na poslední pokus.

Třeba česká oštěpařka Nikola Brejchová jím přišla o bronz z her v Aténách, tehdy ji Steffi Neriusová přehodila o šest centimetrů.  A vůbec má tahle Němka na Češky pifku: v roce 2006 zase posledním pokusem připravila Barboru Špotákovou o zlato na mistrovství Evropy v Göteborgu.

Včera se naštěstí karta obrátila.