Poté k ní přidala identickou kopii - za úplně jiný sport. Ano, byla to až bláznivá jízda, vždyť aspoň dvě zlaté na jedněch hrách před ní dobyli z krajanů pouze nejslavnější dříč Emil Zátopek, gymnastická panovnice Věra Čáslavská, současný šéf olympijské mise Martin Doktor a její kamarádka Martina Sáblíková.
Právě skončená olympiáda byla extraktem z její povahy.
Jaké tedy hry s Ester byly?
Posloužily třeba jako předzvěst toho, co se dá čekat v letech příštích. Mnoho bylo napsáno a vyřčeno o tom, že se vzdor zvyklostem zavřela do „bubliny“ a svoje zvyky ze Světových pohárů si přenesla také na olympiádu.
Tedy že komunikovala výhradně po závodech a poté na velké tiskovce v poslední den her.
Poznámka číslo jedna: funguje to - a to tak, že náramně; co jiného říci po dvou zlatech.
Poznámka číslo dvě: Ledecká se za to sama od sebe českým píšícím novinářům několikrát omluvila. Chápe svět 21. století, chápe spletenec sportovců, médií i sociálních sítí, nejpodstatnější pro ni ovšem je dělat si věci po svém. Protože po svém, to znamená špičkově.
Erichu, já nejsem smutná!
Pozorovat ji je někdy spletité i pro ty hodně blízké. Snowboardový kouč Ledecké Erich Pramsohler, který kvůli zdravotním potížím musel tuto sezonu vynechat, kupříkladu sledoval sobotní snowboardový závod - a stejně jako my se divil.
Zatímco soupeřky téměř jančí z každého postupu, královna Ester zachovává ledovou tvář, skryta v neměnné grimase za svůj snowboard: „Když jsem se konečně dostala k tomu, abych mu zavolala, myslel si, že je se mnou něco špatně. Že jsem smutná. A já mu říkám: Vždycky jsi mě viděl přímo na místě, ne v televizi. Jsem pořád taková. Ve své bublině.“
Hry v Pchjongčchangu rovněž ukázaly, že Ledecká je dívkou se šťastnou rukou na výběr těch, kteří jí sportovně pomáhají (rodiče, jejichž podíl je nezpochybnitelný, nechme pro jednou stranou). Lyžařští trenéři Tomáš a Ondřej Bankové. Servisman a muž mnoha řemesel Petr Kouřil, o němž Ledecká tvrdí: „Klidná síla.“
Tělo jí dává do kupy další dobrák, fyzioterapeut Jakub Marek. Do toho dumavý snowboardový kouč Reiter. Dobrá parta, navíc stmelená úspěchy. Ty jsou v podstatě „vedlejším produktem“ jejich společného snažení, v němž je v hlavní roli děvče stojící buď na lyžích, nebo na snowboardu.
RODIČE. Zuzana a Janek Ledečtí sledují jízdu své dcery za zlatem.
Ester Ledecká e její trenéři: vlevo ten snowboardový Justin Reiter, vpravo ten lyžařský Tomáš Bank.
Kočují s ní světem proto, že všichni věděli, co v sobě skrývá. Ještě dřív, než nad Koreou vyvstala zlatá záře. „Miluju vás,“ říkala všem rozšafně ve velkém sále pro tiskové konference. A ukazovala svoji další tvář.
Já a vzor? To radši vážně ne
V mimořádně disciplinované sportovkyni je stále totiž ztřeštěná, zdravě přidrzlá holka.
Když se jí jeden ze zahraničních kolegů otázal, zda si uvědomuje, že náhle může být pro mnohé mladé vzorem, reakcí byl smích kombinovaný s lehkým zděšením.
„Já? Ne, radši ne. Vážně.“
„Proč ne?“
„Nemyslím si, že jsem nějak dobrý příklad. Jsem moc praštěná.“
Vypočítává, kolik songů jakožto muzikantova ratolest zvládne na kytaru (dva: Here Comes the Sun a Blackbird).
Okamžitě se s gustem zapojí do fabulací na téma své dětské lásky, rockera Bryana Adamse: „Zvládl to úplně s klidem, jako jediný mi zatím nenapsal. Ale on mi vždycky pošle vzkaz tak, aby to nebylo nápadné pro ostatní - a já si to tam najdu. Jiskra přeskočila už dávno, tohle náš vztah zase upevní.“
Bavilo by ji potkat se s plavkyní Katie Ledeckou, která jí gratulovala na Twitteru a navrhovala testy DNA: „Jasně, bylo by to fajn. Je to obrovská osobnost; kam já se na ni hrabu.“
Tohle používá často. Zeptejte se jí na Věru Čáslavskou, Martinu Sáblíkovou, na Lindsey Vonnovou, Mikaelu Shiffrinovou… A volí plus minus stejné výrazy.
Není z těch, kterým by velká jízda dodala nepatřičné slovní sebevědomí. Místo toho po každém závodě děkuje: týmu i lidem, kteří jí pomáhali od dětských krůčků na sjezdovkách.
Tím pádem v Jižní Koreji vyjmenovávala seznam svých raných lyžařských i snowboardových rádců, již tehdy asistovali budoucí olympijské šampionce.
O sportu se totiž moc nežertuje. Ikonickou chvílí patrně zůstane moment, kdy jí, vykulené ze zlaté lyžařské jízdy, kameraman v přímém přenosu sděluje, že o setinu sekundy vyhrála - a ona mu odporuje.
Tohle žádný fór nebyl, i po týdnu si na tom trvá: „Vůbec jsem si nedělala srandu. Myslela jsem, že to není pravda. Pak by totiž bylo hodně trapné se radovat, kdyby mi následně změnili čas.“
V tu chvíli byla stále ve své bublině. Krátce z ní vystoupí při pondělní slavnosti na Staroměstském náměstí - a pak zase zpět na sníh, na lyže i na snowboard.
O tom, ve kterém ze světů je jí lépe, je zbytečné pochybovat. Však je ve svém konání momentálně skutečné eso.
