„Z malé skupiny nadšenců se během let podařilo udělat největší setkání lidí na planetě,“ pravil předseda ČOV Jiří Kejval při čtvrteční pražské konferenci ke 120. výročí olympijského hnutí.
Umíte se vžít do doby, kdy myšlenka obnovení olympijských her vznikala?
Nedávno jsem navštívil úplně nové olympijské muzeum v Lausanne, kde je zmapovaná celá historie olympijského hnutí od starého Řecka až do dnešní doby, takže Coubertinovy představy celkem chápu. Všechno má svůj vývoj a když ty myšlenky vznikaly, byla doba podstatně jiná. Pikantní je, že jsme se před pár lety sešli s kolegy z Rakouského olympijského výboru - my jsme tehdy oslavovali 110. výročí Českého olympijského výboru a oni v té době slavili stovku. To mi přišlo vtipné, že v rámci rakousko-uherské říše jsme byli o deset let pokrokovější.
Bez sportujících žen proběhly jen první novodobé hry v Aténách v roce 1896, ale ještě ve Stockholmu v roce 1912 vystoupil Coubertin proti jejich účasti a ustoupil až po diskuzích. Český olympijský výbor vznikl v roce 1899 - umíte si představit, že byste v té době byl jeho předsedou?
Jen velmi těžko, stejně jako si asi nikdy dokonale nepředstavím ty časy.
A pokud jde o sportující ženy, na kterou stranu byste se postavil?
To se těžko odhaduje, ale pokud bych byl dnešním Jiřím Kejvalem, tak by mi postoj barona Coubertina přišel málo pochopitelný. Vždyť už v tom Stockholmu závodilo téměř šedesát žen. Myslím, že i pro muže by bylo nezajímavé nemít na hrách ženský element, který něco umí. Na druhou stranu se snažím tu dobu pochopit, sportování žen bylo společensky nevhodné a tak dále. Ostatně - není to tak dlouho, co jsme zaregistrovali první tuším afghánskou olympioničku. Mnohé země pořád řeší, co jsme kdysi řešili my. Měnit se to ale bude pořád, v prosinci by měl MOV vyhlásit program, podle něhož má být na hrách v Tokiu stejný počet startujících mužů a žen.
Na hrách se možná ještě najde něco ryzích amatérů, ale většina sportovců už je profesionály, což je oproti někdejší době také velká změna. Souhlasíte?
Zrovna nedávno o tom při zahájení Asijských her v Soulu hovořil předseda MOV Thomas Bach. Podle něho je dělení na amatérismus a profesionalismus překonaný problém, který vytvářely hlavně totalitní režimy. Ty pod rouškou amatérismu pečovaly o čisté profesionály, postihovat se to přitom nedalo.
To jste ale přece věděl taky...
To jsme samozřejmě věděli všichni, ale druhá věc je, když to zazní z úst tak vysokého činovníka. A řekl ještě něco: sport je součástí celosvětového dění, tedy i celosvětového byznysu a celosvětové politiky. Tudíž že se nemůžeme tvářit, že jsme apolitičtí a že nejsme byznys. Musíme jen být politicky neutrální a ctít základní dokument, což je olympijská charta, jejíž znění nesmí přehlušit ani byznys. Což jsou dost zásadní věci, kterým se v minulosti všichni předsedové MOV velkým obloukem vyhýbali. Protože říkat, že nejsme byznys, když máte miliardy dolarů...
Jednou z představ barona Coubertina byl klid zbraní v době her, což se ovšem zdaleka nedařilo naplnit a posledním případem byl začínající konflikt na Ukrajině ještě při hrách v Soči. Nemáte v tomto směru strach z budoucnosti?
To ale není jen tento případ. Na hrách v Pekingu v roce 2008 jsme byli pod obrovským tlakem různých organizací chránících lidská práva, které usilovaly, abychom tam nejeli. A něco podobného může nastat i před hrami v Riu – nechci předjímat, ale napadají mě protesty proti vymycování pralesů. A pokud jde o válečná ohniska... Ta jsou bohužel vždycky silnější než olympijská myšlenka.
A ten strach z budoucnosti?
O tom se špatně hovoří. Brzy ale čeká olympijské hnutí další zkouška ohněm - zimní olympiáda 2018 bude v Jižní Koreji a hranice s KLDR jsou od dějiště her jen asi 80 kilometrů. Myslím, že to bude velká příležitost řešit tenhle víc než padesát let trvající konflikt. Neříkám, že s tím olympiáda něco provede, ale historická zkušenost je spíše taková, že to může být ku prospěchu věci. Třeba Japonsku přidělení her pro rok 1964 velmi pomohlo, vždyť se o tom rozhodovalo mnohem dřív, vlastně pár let po druhé světové válce. A Japonsko se pak představilo jako prosperující demokratická země.
Baron Coubertin je považovaný i za otce moderního pětiboje, který má v Česku tradici, ale o místo na hrách v poslední době musí dost bojovat. Nezůstává v programu už jen z piety vůči Coubertinovi?
Můj názor je, že kdyby se moderní pětiboj z pořadu stáhnul, tak by hry popřely sebe samé. Protože moderní pětiboj byl původně zamyšlený jako královská disciplína, také kvůli své řekněme vojenské všestrannosti. Ostatně, když v poslední době došlo k pokusům stáhnout řecko-římský zápas, tak došlo k tak ostrým reakcím, že si zodpovědní šéfové ten krok nedovolili dokončit. Ale je prima, že nová odvětví, třeba snowboarding nebo plážový volejbal ukázaly, že hry vlastně omlazují - přitahují mladé lidi a sklidily úspěch. Problém tak můžou mít jiné sporty, byť se třeba mohou „jen“ snižovat kvóty závodníků. Moderní pětiboj je ale podle mě pořád vnímaný jako královský sport.
Myslíte, že heslo barona Coubertina o tom, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, má platnost pořád?
Kdysi to tady někdo takhle přeložil a to heslo se v této podobě vcelku vžilo. Správný překlad z francouzštiny ale zní, že není důležité zvítězit, ale pokusit se o to. Takže jde o to, aby závodník ze sebe vydal úplně všechno.
Kdyby se teď baron Coubertin probudil, jak by podle vás reagoval na současné pojetí olympijských her?
Myslím, že by měl radost, že myšlenka, se kterou před sto dvaceti lety přišel, pořád funguje. Radost by určitě měl i z toho, jak je ta akce velká a respektovaná. Samozřejmě by asi neznal kontext doby a některé věci by nechápal, ale nejsem schopen říct, které by to byly, protože jsem ho neznal a v jeho éře jsem nežil.
Možná by ho překvapil plán pro Tokio 2020 o sportujících mužích a ženách půl napůl...
Nejspíš ano. Kdyby ale viděl výkony žen, tak by nejspíš žasl. Říkat, že by koukal jako vrána, by bylo neuctivé.
