Dlouhý je seznam měst, která kvůli výsledkům referend či po průzkumech veřejného mínění stáhla kandidaturu na pořádání zimních či letních her v letech 2022, 2024 či 2026.
Figurují v něm také Mnichov, Oslo, Krakov, Innsbruck, Hamburk, Řím, Budapešť a nejnověji při výběru hostitele zimní olympiády 2026 Sion a Štýrský Hradec.
Situace je kritická i proto, že rovněž u tří zbylých kandidátů na zimní hry 2026 (Stockholm, Milán a kanadské Calgary, jež ale kandidaturu zřejmě stáhne) stále hrozí, že také v jejich případě se místní obyvatelé postaví proti.
Základní argument odpůrců her zní: Takové akce se vždy mocně prodraží a kdo to zaplatí? No přece daňoví poplatníci.
Medvědí službu udělaly v tomto směru olympismu megalomanské projekty Pekingu 2008 a Soči 2014, kde se v rámci státní propagandy funkcionáři dokonce chlubili, že stvořili nejdražší olympiády všech dob. Ve druhém případě i se značným přispěním ruské korupce.
Dobře, co tedy s tím?
Vládci sportu nyní usilovně přesvědčují Evropany, že hry je možné výhodně pořádat i s podstatně nižšími rozpočty než dřív. Počínaje osekáním luxusních večírků pro generalitu MOV přes nízkonákladové pojetí sportovišť až k užitečné projekty pro rozvoj města.
Jenže takové přesvědčování paradoxně naráží i na vysokou životní úroveň v řadě evropských zemí. Jejich obyvatelé ztratili zájem o jistou míru rizika, spojenou s velkým olympijským dobrodružstvím. Ani se nechtějí předvádět po vzoru asijských ekonomických tygrů.
„Podle kolegů z Rakouska například kandidatura Innsbrucku ztroskotala na tom, že lidem se v této oblasti žije až moc dobře,“ popisuje Jiří Kejval, šéf českých olympioniků. „Hoteliéři tam mají na tři roky dopředu předobjednané hosty. Bojí se, že olympiáda by jim pravidelný byznys narušila. A podobně smýšlejí lidé v celé Evropě.“
Musel by tedy nastat zvrat v myšlení Evropanů ve stylu: Ano, hry nám a našemu regionu prospějí, ekonomicky i společensky.
Pomoci mohou pozitivní příklady z minulosti, kdy v západním světě skončily úspěchem. Není jich mnoho, ale jsou: Vancouver 2010 a Londýn 2012.
Jistě, i Londýnu během příprav výrazně narůstaly náklady. „Ale ty narostou vždy. Hry plánujete sedm let dopředu, roli sehraje inflace. Náklady však nejsou klíčový parametr. Jde o výnosy,“ říká Kejval.
Londýn dle posudků čtyř nezávislých a renomovaných institucí vydělal na hrách čtyři miliardy liber. Navíc za velmi krátkou dobu zásadně zrevitalizoval zaostalou část na východě města. K tomu přispěla i skutečnost, že konání her postavilo před město termín, jejž nebylo možné prodloužit.
Fanoušci odcházejí z atletického stadionu v Londýně. (10. srpna 2012)
„Zato třetí ranvej na letišti Heathrow stavíme už pět let a budeme ji možná stavět ještě dalších deset,“ posteskl si Paul Deighton, bývalý šéf exekutivy organizačního výboru her v Londýně.
V Buenos Aires se na říjnovém diskusním fóru Olympism in Action „utkal“ s Chrisem Dempseym, který vedl kampaň proti kandidatuře na hry v americkém Bostonu. Dempseyho protiargumenty tu často zněly jen: Já vám nevěřím.
I Evropa nejdřív musí uvěřit.
Tomu, že Agenda 2020 a další iniciativy MOV opravdu výrazně přispějí ke snížení nákladů na hry. Že éra gigantismu a bující korupce pominula. Že olympiáda pomůže zpropagovat region, vystavět potřebnou (nikoliv zbytečnou) infrastrukturu a sportoviště, která nebudou po hrách ležet ladem.
Cosi z někdejších zvyklostí proto bude nutné obětovat. Ad acta byla se svolením generality MOV odložena i myšlenka semknutých olympiád. Stockholm nyní kandiduje na zimní hry 2026 s tím, že sjezdařské soutěže by se uskutečnily v 520 kilometrů vzdáleném Are a boby a saně dokonce v lotyšské Siguldě, aby nebylo zapotřebí stavět ve Švédsku nový, drahý tobogán.
Koneckonců v úhledném televizním balíčku divák nepozná, jak vzdálená od sebe jednotlivá sportoviště jsou.
Juan Antonio Samaranch mladší, místopředseda MOV, v těchto dnech důrazně vyzývá Peking, aby nedával ostatním špatný příklad a místo megalomanských „největších a nejdražších zimních her 2022“ stvořil raději „hry inteligentní“.
Ale i kdyby se tak stalo, ani úspěch dalších čínských her, nebo tokijské letní olympiády 2020 evropský postoj nezmění.
Stěžejním lakmusovým papírkem bude až letní olympiáda v Paříži 2024. Francouzi se jako jediní Evropané z boje o její hostitelství nestáhli. Slibují, že nachystají nízkonákladové hry, při nichž z 90 procent použijí již existující sportoviště, že neprodělají a navrch zvelebí město.
Pokud by při naplňování tohoto předsevzetí selhali, potom může být s pěti kruhy nad Evropou už opravdu amen.
