I televize BBC si ho proto natáčela, žádala jej o rozhovor. Konečný, gymnasta ze země Věry Čáslavské. Tedy ze země, jejíž gymnastická sláva dávno vyčpěla, pohasla, zmizela. Tak ho mohli představit. Jen závistivě může vzhlížet k Japoncům, Číňanům, Američanům, k podmínkám velikánů.
I proto přicestoval na hry tak brzy. Byl tu dva týdny před začátkem svých soutěží, aby si zatrénoval na pořádném nářadí. V Česku to nejde. "Doma takové nemám. Tam je staré, v dezolátním stavu, nebezpečné. Je to na něm o zranění."
Jemu se nevyhýbala. Tři operace pravého kolena má za sebou. Už 23 let z 27 let svého života cvičí. Pokaždé, když se po operaci vracel, se ptá sám sebe: Ještě to stojí za to? Chvílemi si připadá jako Don Quijote bojující s větrnými mlýny. A stejně si pokaždé vždy řekne: Dělám to dlouho, něco umím, byla by škoda končit.
Ve středisku na ministerstvu vnitra dostal jen tříčtvrtinový úvazek, nemá ani 20 tisíc měsíčně. Objíždí německé a francouzské ligy, aby si přivydělal na přípravu, nezbývá proto čas na regeneraci. Jeho kouč Oldřich Otava učí na FTVS tělocvik a biologii, protože jen pouhá trenéřina by jej také neuživila. Zároveň i on shání peníze. "Potkal jsem úžasného člověka, který mi na Martina dal 10 tisíc," říká nadšeně.
Konečný často dře jako kůň. Na kempu v Nymburce cvičil osm hodin denně. "Do devíti večer jsme do toho bušili!" Otava, jemuž byste rozhodně nehádali jeho 60 let, trénoval s ním, aby v tom svěřenec nelítal sám. "A urval jsem si na noze dvouhlavý sval. Koukejte na ten hematom," ukazuje kouč.
V roce 2001 to byla velká senzace, když se Konečný stal juniorským mistrem Evropy. "Tehdy to měli naši funkcionáři využít. Ale nikdo se nenašel, kdo by ho zabezpečil. Měli starost vůbec pro něj sehnat slíbenou odměnu," vzpomíná Otava. Britové, jejich tehdy rovnocenní soupeři, nabrali tři ruské kouče, postavili dvě nové haly – a v Londýně aspirují na medaile.
Češi naopak stagnují a ustupují. "Prošvihli jsme příležitost stejně jako po éře Věry Čáslavské, kdy se také nenašel nikdo, kdo by na jejích výsledcích stavěl," zlobí se Otava.
Zatímco například Český atletický svaz řídí manažeři, shánějící pro reprezentanty peníze, o tom gymnastickém Konečný říká: "My to děláme furt postaru."
Sám teď alespoň zřídil v Praze gymnastickou školičku. "Teď už totiž nejde o mě, ale o budoucnost gymnastiky u nás. Aby neumřela úplně," vysvětluje a doufá: "Třeba se stane zázrak. Třeba se nějaký investor chytne a postaví pro ty prcky halu."
