V posledních letech se čtečka otisků prstů stala jedním ze základních prvků výbavy chytrých telefonů. Vzhledem k tomu, jak displeje zabírají více a více místa na čelní ploše, začalo se také intenzivně diskutovat o jejím umístění - oblíbené místo pod displejem už není dost velkou plochou, a tak se čtečka přesouvá stále častěji dozadu.
V poslední době se ovšem zmiňuje její implementaci přímo do displeje, první vlaštovkou ze stáje velkých značek je v tomto ohledu nedávno představený Porsche Design Huawei Mate RS. Společnost Huawei předběhlo zatím jen Vivo, které však není v Evropě běžně dostupné (i když i to se asi brzy změní).
Dilema ohledně jejího umístění přitom výrobci mobilních telefonů řešili už v podstatě v samotném počátku, kdy se čtečky do některých přístrojů dostaly. Tehdy, v době před více než deseti lety, ovšem byly čtečky vzácností a fungovaly o dost jinak než v současnosti.
Prvenství Windows
Pravděpodobně tím úplně prvním smartphonem se čtečkou otisků prstů se stala Toshiba Portégé G500, o prvenství se dělí ještě se sesterským modelem G900. G500 byla nenápadným přístrojem s klasickou vysouvací konstrukcí a běžnou alfanumerickou klávesnicí, která vlastně ani jako smartphone nevypadala. Dostala systém Windows Mobile 5.0. Model G900 s vysouvací qwerty klávesnici měl dotykovou verzi tohoto systému od Microsoftu.
Oba přístroje byly představeny zkraje roku 2007, tedy před více než jedenácti lety. A oba zvolily pro umístění čtečky zadní plochu. Ovšem ne klasicky jako dnes. Čtečka se totiž ukrývala ve vysouvací části, takže bylo nejprve nutné telefon vysunout.
Dalším modelem se čtečkou bylo HTC P6500, tedy velký model s Windows Mobile 6.0 Professional, který se na trh dostal na podzim roku 2008. Tento i na svou dobu trochu přerostlý smartphone (displej měl přitom úhlopříčku jen 3,5 palce) byl jakousi kombinací přístroje pro běžné spotřebitele a pro průmyslové použití. Právě ze světa průmyslových komunikátorů se sem propracovala i ona čtečka otisků prstů - HTC ji mělo pod displejem, a to až pod sadou ovládacích tlačítek.
Jiná technologie
Čtečky otisků v těchto telefonech ovšem fungovaly zcela jinak, než jsme dnes zvyklí. První typy používaly optickou detekci otisků. Šlo o typ, kde je nutné prstem přejet po detekční plošce, nestačí ho tedy jen přiložit jako dnes. Takové čtečky se dlouho používaly například pro zabezpečení notebooků, objevily se i v některých PDA a ve zmíněných průmyslových handheldech.
I tehdy ovšem sloužily k bezpečnému uzamčení telefonu, respektive k chránění přístupu k obsahu v něm. Nicméně nutnost přejetí prstem trochu komplikovala jejich využití. Detekce nebyla příliš přesná a celý proces byl zdlouhavý. Na příkladu zmíněných modelů Toshiby a HTC jsme si to i vyzkoušeli.
Proces naučení otisku je u obou přístrojů podobný jako dnes. Jen je v obou případech nutné vybrat, který prst uživatel zadává - HTC na to má grafickou volbu, u Toshiby se vybírá v textovém menu. Pak stačí několikrát přejet prstem po čtečce - telefony vyžadují čtyři přejetí, ale v praxi to bude vícekrát, protože ne každé přejetí zaregistruje správně.
Po zaregistrování pak lze čtečkou telefon odemykat. Vždy to vyžaduje probuzení přístroje, což je další rozdíl oproti dnešku. U Toshiby je pak nutné i zmáčknout kontextovou klávesu, která vyvolá proces odemčení - zadat lze číselné heslo nebo přejet prstem po čtečce.
U HTC je to v případě vpředu umístěné čtečky opět trochu specifické – prstem je totiž nutné přejet rovně ve správném směru, takže to vlastně prakticky nejde prstem (palcem) ruky, ve které telefon držíte. Lepší volbou je tak třeba ukazováček druhé ruky. U toshiby je to jednodušší, čtečka je nahoře ve výsuvné části umístěna tak, že po ní lze snadno přejet i ukazováčkem ruky, ve které telefon uživatel drží. Přesnost rozeznání je tu ovšem horší než u HTC a celkově to prostě není moc pohodlné.
Nástup čteček
První aplikace čteček otisků prstů v mobilních telefonech tak příliš nezaujaly. Z androidích smartphonů to podobným způsobem jako u Toshiby zkusili v roce 2011 u Motoroly – model Atrix 4G měl čtečku vzadu nahoře a opět vyžadovala přejetí prstem. Ten pravý čas přišel ovšem později, konkrétně v roce 2013. Tehdy byl na trh uveden iPhone 5s, který přinesl první moderní čtečku podle dnešního vzoru - tedy takovou, na níž stačí prst jen přiložit. Tento typ čteček využívá takzvanou kapacitní detekci.
V roce 2014 dostal takový typ třeba nový Samsung Galaxy S5 a tehdy začalo její vítězné tažení. Od té doby se tato čtečka objevuje pravidelně vpředu i na zádech mobilních telefonů, ve výjimečných případech (třeba u modelů Sony) pak také na boku. Zdá se ovšem, že trend maximalizace plochy displeje ji na nějakou dobu „vystěhoval“ na zadní stranu, alespoň u řady smartphonů. Příkladem jsou třeba Samsungy Galaxy S8 i nové modely S9.
U obou se přitom dříve spekulovalo, že by mohly dostat čtečku v displeji. Jako vůbec první její nástup naznačilo čínské Vivo, které by ji mělo nabídnout v modelech X20 Plus UD a X21 UD. U nich paradoxně vlastně došlo k návratu optického rozpoznávání, byť samozřejmě daleko modernějšího než u Toshiby Portégé G500 a HTC P6500. Qualcomm ovšem vyvíjí čtečku pod displej, která bude fungovat na ultrazvukovém principu. Právě tohle řešení nejspíš chtěl ve svých modelech použít Samsung, ale zatím se stále nedostalo z fáze vývoje.
