Povodně v roce 1997 dokonale prověřily možnosti našich telekomunikačních systémů. Sítě GSM se jedna po druhé odmlčely, protože voda odřízla jejich základnovým stanicím (BTS) přívody elektrické energie a záložní dieselové agregáty mělo jen několik bétéesek. Spojení prostřednictvím speciálních pevných linek Českého Telecomu se posléze ukázalo jako nejtrvalejší a nejspolehlivější. Síť tohoto operátora byla totiž od počátku stavěna podle jiných kritérií než sítě celulárních operátorů, kteří od počátku museli fungovat podle tržních principů.
Dnes by již měla být většina BTS vybavena záložními agregáty a tak by spojení přes mobilní telefony vydrželo podstatně déle (byly by samozřejmě problémy s kapacitou). Vedení Telecomu se také nezměnilo a tak si můžeme být celkem jisti, že bychom se do zaplavených oblastí pár dnů dovolali. Co by se však stalo, kdyby voda, požár nebo teroristický útok vyřadil z provozu žižkovský vysílač, MTTÚ (Mezinárodní telefonní a telegrafní ústřednu Českého Telecomu) také na pražském Žižkově, vysílač na Ještědu či MSC Oskara v Říčanech u Prahy?
Jisté je, že by v tu chvíli nastal chaos podobný jako při pádu sítě Eurotelu či Paegasu (pamětníci vědí), ale spíš daleko větší. Lidé by si v podobném případě volali ne proto, aby zrušili schůzku, ale proto aby zjistili, zda se jejich rodinným příslušníkům nic nestalo. A v tu chvíli volá samozřejmě každý daleko usilovněji.
Můžeme však být relativně klidní – dnešní komunikační sítě mají samozřejmě svá centra, která jsou za normálních okolností pro jejich provoz nezbytná. Pro krizové případy však přeci jen existuje jistá, záložní decentralizace, která umožňuje do několika hodin zahájit alespoň omezený, náhradní provoz. Pro síť Telecomu to platí určitě, u sítí operátorů GSM by situace byla o něco složitější, ale opět poměrně rychle řešitelná.
Přestože by všichni operátoři byli po výpadku své centrály schopni obnovit minimálně nouzový provoz, běžné funkce, včetně e-mailu a internetu, by zřejmě byly zprovozněny až posléze. Právě to je pro případného teroristu lákavé – zkomplikuje život milionům lidí.
Na druhou stranu, nedávný případ z Jugoslávie, kterou se Spojenci pokusili ochromit grafitovými bombami, likvidující mj. elektrické vedení, jasně ukazuje, že vyřazení moderních komunikačních prostředků samo o sobě nestačí.
Právě z toho důvodu můžeme celkem klidně prohlásit, že jednotlivá telekomunikační centra nebudou prioritním cílem teroristů. Museli by jich v krátké době vyřadit několik, což ani v naší malé republice nezaručuje jistý úspěch. A vzhledem k tomu, že bezpečnostní složky jsou v pohotovosti, neměla by existovat možnost vyřadit současně většinu telekomunikačních uzlů.
Pokud by k takové akci někdy opravdu došlo, jednalo by se zřejmě ze strany útočníků o sekundární cíl, jehož splnění (zasažení) umocní následky prvního úderu. Již jen proto, že teroristé ze své podstaty potřebují, aby se o jejich činech vědělo. A jak to udělat rychleji, než telefonem. Proto o likvidaci telekomunikačních systémů bude usilovat spíš regulérní armáda než bezohlední fanatici.
