„Ani nespočítám, kolik jsme tenkrát zbourali chmelnic kolem Žatce,“ zasní se šestaosmdesátiletý Harak, když vzpomíná na svou službu v roce 1953 u tankového praporu, kde sloužil jako instruktor jízdy v tanku. „Jeho“ strojem tehdy byla sovětská T-34.
„Kdybych do toho sednul, ještě dnes jsem schopen s tím jet,“ oznamuje nahlas všem okolo a láskyplně hladí chladný kov smrtícího stroje. Pár lidem cuknou koutky. Muž ale vytahuje eso z rukávu v podobě své fotografie na tanku T-34 z roku 1953. „To je 65 let stará fotografie, jsem na ní na té čtyřiatřicítce. My jsme byli rota technického zabezpečení,“ oznamuje stařík a získává si pozornost kolemjdoucích.
Vysloužilé tanky prošly frontou
Málokdo totiž viděl člověka, který by s těmito tanky jezdil v době studené války, kdy drtily americké vojáky v Koreji nebo byly připraveny například potlačit povstání v Maďarsku.
„Byly to živé rakve,“ zvedá prst Harak. „Tenkrát v roce 1953 jsme měli ještě sovětské válečné tanky, které skutečně prošly frontou a byly už opravdu vysloužilé,“ vysvětluje.
To už má kolem sebe slušný hlouček lidí, který mu visí na rtech. Vytahuje další fotografie a hovoří o tancích, jako by byl průvodcem v tomto muzeu.
Každého ale nakonec zajímá, jestli jeho vojenská služba za ministra Čepičky byla opravdu tak podobná té z filmu Tankový prapor.
Politické školení jsme prochrápali, vzpomíná Harak
„Samozřejmě, bylo to stejně komické. Byli tam s námi politruci, ale ne tak šíleně vyšponovaní proti Západu. Pro mužstvo to znamenalo absolvovat dvě hodiny politického školení mužstva v týdnu. A to jsme prochrápali,“ shrne lakonicky stařík.
„Ale když to tenkrát bouchlo v tom Maďarsku, tak to jsme se prvně fakt báli, že nás tam nasadí,“ dodává.
„Nejčastěji sem chodí opravdu bývalí tankáni. Chtějí si zavzpomínat,“ oznamuje majitel smržovského tankového muzea Jaroslav Janoušek. Vidět pod jednou střechou asi dvacítku obrněných vozidel, z nichž většina je schopna jízdy, je jejich snem. Janoušek lidem umožní i projet se na tanku, kroužit s vyprošťovacím americkým tankem po krátkém polygonu.
„Můžu si vlízt tady do toho tanku?“ ptá se asi patnáctiletý kluk v tričku Sabaton, který se na jedno odpoledne proměnil v legendární tankové eso Kurta Knispela.
„To víš, že můžeš, ale na nic tam nesahej. Kdyby se to náhodou rozjelo, vyskoč. Tank se pak sám zastaví tady o ten násep,“ oznamuje mu vážným hlasem, ale v žertu Jaroslav Janoušek, majitel muzea a tankový nadšenec v jedné osobě. Chlapci zasvítí oči a odcupitá zhmotnit své sny ve skutečnost.
„Dyť je to starej střep, nic tu nefunguje.“
Tankáni, neboli vojáci sloužící povinnou vojenskou službu u tankových praporů, jsou tu v převaze. Mnozí se i v pokročilém věku pokoušejí nasoukat do maskáčových uniforem, jiní na vojenský oděv rezignují a svou příslušnost prokazují nápisy na tričkách, kterým běžný smrtelník sotva porozumí. Zpravidla označují místo vojenské služby a číslo útvarů, popřípadě přezdívky.
„Tankány“ nejvíce proslavil český film Tankový prapor na motivy románu Josefa Škvoreckého. Schválně zkouším některé účastníky akce ze znalosti tohoto kultovního snímku:
„Dyť je to starej střep, nic tu nefunguje,“ prohodím nahlas u tanku T-34.
„Jak se to vyjadřujete, soudruhu, tyto stroje prodělaly několik sovětských ofenziv,“ zazní unisono citace z filmu hned ze dvou míst. Šibalsky na sebe mrkneme. „No právě,“ dodáme všichni už se smíchem a hláška z Tankového praporu je kompletní.
Mezitím se vzduch opět sytí naftovými spalinami, protože okruh kolem muzea se stal tankovým polygonem, po němž vozí pořadatelé lidi na tanku. S každým hrábnutím ocelových pásů se do vzduchu vznesou oblaka prachu, ale přesně kvůli tomu sem lidé přijeli. Kluci zahrát si na válku, tátové vrátit se do dětských let a matky sebezapřeně mlčet a mačkat spouště fotoaparátu, aby bylo doma na co vzpomínat.
