Výtvarník s nadsázkou prozrazuje, že kdyby se k umění nevrátil, možná by to nepřežil. A tak prestižní zaměstnání v grafickém studiu vyměnil za práci na volné noze.
„Jednoho dne, bylo to z neděle na pondělí, jsem se probudil a najednou s hrůzou zjistil, že nemohu do práce. I když jsem byl naučený jako spousta jiných lidí, že musím, že je potřeba udělat to a to a to. Avšak náhle jsem nezvedl ani pořádně ruku, když jsem se chtěl obléknout, neotočil jsem hlavou. Něco se ve mně zablokovalo. Uvědomil jsem si, že je to vykřičník, abych se nad sebou zamyslel. Tenkrát jsem ještě netušil, že to, co mi chybí, je více se věnovat vlastní tvorbě,“ popisuje Radovan Klas.
Z jeho slov je jasné, proč smržovskou výstavu nazval Zpátky do života.
Byt v paneláku vyměnil za dům ve Smržovce, kde má i svůj ateliér a kde mají hračky jeho děti. To je totiž podstatné, jelikož některé z nich se objevují v Klasových uměleckých objektech.
„Třeba ty panenky. Přiznám se, že na jeden z obrazů jsem použil barbíny, se kterými si dcera už nehrála. Když je ale viděla připevněné na plátně, hned mi říkala, že je musím sundat. Naštěstí už mám řadu dárců, kteří mi panenky věnovali,“ popisuje Klas.
„Má to ale i výchovný rozměr. Třeba jsem si půjčil do obrazu synovo rozbité autíčko. Teď si na své hračky dává větší pozor, protože ví, že když něco rozbije, mohu to zpracovat,“ říká Klas.
Umělec prozrazuje, že ho nebaví běžné věci. „Mám rád, když je to plastické, zvláštní, když se používají různé techniky. Proto třeba ty karosérie automobilů, což už je taková klempířina. Ale mám to rád, kolem motorismu se má tvorba také točí, ostatně vyrůstal jsem v autodílně, kterou měl můj táta,“ dodává Klas.
„Nití, která se výstavou táhne, je asi záchrana a recyklace. Třeba ve vetešnictvích hledám staré obrazy a používám z nich rámy,“ říká umělec. Jeho expozici mohou lidé ve Smržovce spatřit do konce března.
