Radnice je s odvedenou prací spokojena. Síň získala znovu zpět svůj noblesní vzhled, který pokazili v roce 1981 komunisté, když nechali dovnitř namontovat umakart. Autorkou studie byla studentka architektury Marie Křížová, která pracovala pod vedením profesora architektury Václava Girsy z Ústavu památkové péče Fakulty architektury ČVUT.
V moderním areálu původní vídeňská okna
„Respektovala architekturu historické stavby. Do moderně pojatého vzhledu citlivě zasadila původní cenná vídeňská okna nebo vitrážové skládací dveře z roku 1909, které jsme nechali odborně opravit,“ zmiňuje starosta Nového Boru Jaromír Dvořák.
Původní stav síně.
„Současný vzhled se s původním, kdy byly stěny obložené umakartem, nedá ani trochu srovnat. Po desítkách let jsme získali opravdu důstojné místo pro poslední rozloučení.“
Interiéru dominují skleněné plastiky od novoborského skláře a výtvarníka Zdeňka Kudláčka ze společnosti Kolektiv Ateliers, jenž pro ně vyvinul zcela novou techniku zpracování.
„Plastiky symbolicky odkazují na sklářství, s nímž je město těsně spjaté,“ poznamenal starosta Dvořák. Atmosféru doplňují čisté linie centrálního osvětlení, připomínající vysoké svíce, u katafalku, jež mění intenzitu v průběhu obřadu. Komfort smutečním hostům zajistí v chladnějších měsících vyhřívaná sedadla.
Přístavby obložili dřevem
Obě přístavby jsou obložené dřevem. V menší vzniklo technické a sociální zázemí pro personál pohřební služby. Velká přední přístavba významně rozšířila kapacitu obřadní síně až na 120 míst.
„Trojice skládacích dveří umožňuje obřad přizpůsobit počtu hostů. Při menší skupině pozůstalých se může obřad konat v komorním duchu jen v historickém jádru objektu. Naopak při velkém počtu hostů je možné otevřít prostřední skládací dveře a do síně zahrnout celý prostor až k závětří, který lze uzavřít dalšími skládacími dveřmi,“ popisuje vedoucí odboru rozvoje města Miroslav Jeništa.
Smuteční síň byla postavená podle návrhu architekta Maximiliana Dittricha v roce 1909, kdy byl založený unikátní Lesní hřbitov. Částečnou rekonstrukcí prošla v roce 1981. Nedostatečné prostory tehdy rozšířila pouze přístavba chladírny a historickou budovu doplnila plochá betonová deska, podepřená neupravenými ocelovými traverzami, která sloužila jako zastřešení terasy.
Od té doby neproběhly žádné razantnější úpravy. Nevyhovující stav chladírny a zázemí pro obsluhu, stísněný prostor pro smuteční hosty, esteticky dožité obložení interiéru byly impulsem k rozsáhlé rekonstrukci objektu.
Přestavba měla být hotová koncem loňského roku, stavební komplikace ale termín posunuly zhruba o půl roku. Potíže způsobil desítky let zanedbávaný stav historického objektu. Jeho velké zavlhčení bránilo pokračování prací, bylo i jednou z příčin sesunutí zdiva ve sklepních prostorech.
„Nejdřív se muselo na doporučení statika sanovat stávající zdivo a současně bylo třeba objekt vysušit. Tím se oddálily navazující práce,“ vysvětluje Miroslav Jeništa.
