O jejím úmrtí informoval na svém facebookovém profilu sochař Pavel Karous.
„Dnes náhle zemřela ve věku 95 let v Jablonecké nemocnici naše největší hvězda českého sklářství sochařka Jaroslava Brychtová. Myslím, že její ohromující práci, kterou vytvořila se svým manželem Stanislavem Libenským, není třeba mnoho připomínat, protože proslavila českou sklářskou tvorbu, vytvořila fenomén „Československé skleněné tavené plastiky“ a ve svém oboru bez přehánění patřila za nejlepší na celém světě,“ vzpomíná Karous.
Její smrt potvrdil i starosta Železného Brodu František Lufinka s tím, že si rodina nepřeje sdělovat bližší informace.
Asi málokdo dokázal v uplynulém století proslavit talent a řemeslo českých sklářů ze Železnobrodska v Libereckém kraji ve světě tak, jako právě Jaroslava Brychtová s manželem a sochařem Stanislavem Libenským.
Spolupracovat začali v roce 1954. Nejprve na menších realizacích. Už o čtyři roky později ale dostali příležitost reprezentovat československou sklářskou tvorbu na prestižní výstavě Expo 58 v Bruselu. Byli i autory ikonických plastik na vysílači Ještěd. Společně vytvořili desítky monumentálních plastik především pro architekturu, které nejen v době svého vzniku, ale i dlouho poté, inspirovaly nastupující generace sklářů, výtvarníků i architektů. Stanislav Libenský zemřel v roce 2002.
„Vždycky velice skromně stála tak trochu ve stínu svého manžela a spolupracovníka Stanislava Libenského, ale ve své podstatě to byla ona, kdo začal s technikou taveného skla a myšlenkou, jak se dá výtvarně využít nejen pro autorské plastiky, ale také architekturu. Byla to ona, kdo významně napomohl tomu, že česká tavená plastika je dnes fenomén známý po celém světě,“ řekl mimo jiné o Jaroslavě Brychtové při slavností ceremonii v rámci galavečera Pocty hejtmana 2019 historik umění a kurátor Severočeského muzea v Liberci Oldřich Palata. Dne 28. října 2005 převzala Brychtová od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaili Za zásluhy.
Řadu osobních vzpomínek má i Pavel Karous. „Měl jsem to štěstí několik měsíců pro ni pracovat jako asistent při modelování vitráží pro Královskou hradní kapli na hradě Špilberk a bydlel u ní ve skvostné funkcionalistické vile v Železném Brodě, kde měla i nádherný ateliér. Jáša, jak jsem ji směl říkat, byla nejen geniální tvůrce, s absolutní prostorovou představivostí a dříč, ale také úžasný, velmi vzdělaný, moudrý, milý a vtipný člověk,“ vzpomíná sochař.
„Když jsem měl nějaké problémy, v té době především se ženskými, rád jsem se ji svěřoval. A těšil jsem se, až si srovná prsty o roh stolu do roviny a takto jako pravítkem mi jimi zašermuje před tváří a s úsměvem řekne: „Ale hošku, to se ti v životě stane ještě tolikrát.“ Miloval jsem ji a ctil, asi jako každý, kdo ji měl to štěstí poznat. Odejít v 95 letech po plném a opravdu krásou nasyceném životě není žádné neštěstí. Jen nám bude opravdu chybět. Takový lidé se rodí jednou (se Stanislavem dvakrát) za století,“ zakončuje Karous.
