„Myšlenka napsat diplomovou práci o otci se mi zdála především na začátku skvělá. Postupem času jsem ale zjistil, že přede mnou stojí obtížnější úkol, než jsem myslel. Při hodnocení jeho celoživotního díla jsem se neustále potýkal s osobními vzpomínkami, a proto bylo těžké udržet objektivní pohled na jeho tvorbu a na něj osobně,“ přibližuje Šimon Pikous.
Kniha, pod jejíž grafickou úpravu se podepsal Pavel Akrman, se dělí do dvou částí. V první se Šimon Pikous věnuje otcovu mládí, jeho zaměstnáním, dvěma manželstvím, svým bratrům, fotografu Janovi a malíři Jiřímu a tátovým cestám a knihám, které o svém putování napsal.
Ve druhé, odborné stati, rozebírá jeho více než padesátiletou tvůrčí činnost; nejvíc ceněná je jeho subjektivní černobílá fotografie, která nad ostatními ční a snese srovnání se světovou produkcí tohoto žánru.
Na diplomovou práci překvapivě čtivý text doplňují ukázky jednotlivých fotografických disciplín, kterým se Jan Pikous věnoval. Mnohé o jeho práci vypovídá závěrečný seznam samostatných i kolektivních výstav, jeho mnohá ocenění či zastoupení ve fotografických sbírkách.
Osmačtyřicetiletý fotograf Šimon Pikous dokončil letos Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Právě tato škola se také zasloužila o to, že stotřicetistránková kniha mohla vyjít.
„Nápad vydat moji diplomku knižně vzešel přímo od mých pedagogů,“ přiznal Pikous. Na vydání přispěla i liberecká radnice.
Vydělal jen devět a půl tisíce za rok
Jan Pikous se narodil 9. března 1929 v jihočeských Hrejkovicích, v Liberci žil od roku 1949. Proslavil se metodou vícenásobných expozic a montáží, čímž vznikaly až abstraktní snímky. V šedesátých letech začínal jako výtvarný fotograf Plastimatu, odkud jej po osmašedesátém vyhodili jako ‚neústupného Dubčekovce‘.
Další dvě dekády víceméně proživořil a živil se, jak se dalo. „Bídu jsem třel s nouzí… Vzpomínám si, jak jsem někdy v roce 1983 šel do mateřské školky, kde byl můj druhý syn Jurda, předložit svůj celoroční příjem. Můj výdělek za celý rok činil 9 680 korun,“ vzpomínal v rozhovoru pro MF DNES.
Až po revoluci Pikousovo dílo objevila Japonka Hiroe Naito, která mu v centru Tokia uspořádala výstavu. Vydal o své česko-asijské anabázi i knihu Od pazderny po Tokio.
„Japonsko! Bože můj, to je ta šťastná náhoda, která někdy člověka navštíví. Měl jsem v roce 1992 v Severočeském muzeu v Liberci výstavu subjektivních barevných fotografií. A tuhle výstavu navštívila i Japonka Hiroe Naito za doprovodu mého kamaráda emigranta z Kanady. A tolik se jí ta výstava líbila, že si umínila dostat ji do Japonska. A podařilo se jí to! Měl jsme velkolepou výstavu v Tokiu, na hlavní třídě Ginza! A tahle výstava se pak ještě v obměnách opakovala i v jiných městech Japonska. Celkem osmkrát,“ zavzpomínal.
„Ale! To už tenkrát bylo pro mne dosti pozdě. Sotva jsem na půdu světové fotografie dostal, už bylo pozdě se tam udržet.“ Poslední Pikousova fotografie pochází z roku 2013. Jmenuje se příznačně: Cháron.
