"Prvních deset cen se dělalo podle návrhu Josefa Sekyry. Ze začátku se vyráběly v novoborském Crystalexu, před čtrnácti lety přešla výroba k nám. Posledních jedenáct let mají podobu navrženou Bořkem Šípkem," říká ředitel sklárny Ajeto Jaroslav Turnhöfer, který se kolem výroby divadelních cen pohybuje již devatenáct let.
Dělají jich sedmnáct až dvacet v pěti barvách. Zelená je pro umělce do třiatřiceti let, modrá pro činohru, bílá pro balet a červená pro operu. "Žlutá je určená pro celoživotní mistrovství," vysvětluje.
Cen se bude předávat patnáct, ve sklárně ale vždy vyrobí pár kusů navíc pro případ, kdyby se některá rozbila. Loni se to stalo při vyhlašování Thalie, kdy herečce Gabriele Míčové vyklouzla z ruky. Do dvou dnů ji ze sklárny doručili novou.
Vyfouknutí jedné Thálie trvá sklářskému mistrovi Petru Kuchtovi a jeho třem pomocníkům asi dvacet minut.
"Nejhůř se dělají barevné, neboť přesně nevidím, kam mám připojit obě uši," ukazuje sklářský mistr tělo výrobku, na který z obou stran přilepuje dvě křišťálová držadla.
V tu chvíli má sklo asi šest set stupňů Celsia. Když je soška hotová, odnese ji pomocník do temperovací pece. Tam chladne dva dny.
"Nejpracnější operací je potom broušení. Na každé soše stráví brusič celé dva dny. Je to velmi náročná a přesná práce. Oči musí probrousit, zatímco pusu ne," vysvětluje ředitel Turnhöfer.
Mezi nositeli Thálie jsou i umělci spojení s Libereckým krajem. Dostala ji například herečka Markéta Talerová nebo dvakrát zpěvák Luděk Vele.
Cena je pojmenovaná po jedné z charitek starověkého Řecka. Thalía znamená v překladu Kvetoucí. Byla bohyní půvabu, krásy a veselí. Později se stala múzou komedie.
