Těsně po druhé světové válce v designu přetrvávala tradice účasti výtvarníka/ designéra ve výrobě tak, jak bylo zvykem u autorů z okruhu Družstevní práce. Po znárodnění v roce 1948 byl pochopitelně postižen především průmysl a celá výrobní struktura, tedy i průmyslový design. Přesto zde existovali nadaní autoři, kteří se realizovali především ve sklářské tvorbě. Vznikají pod vedením profesorů Libenského a Kopeckého na VŠUP proslulé sklářské ateliéry. Rozvoj designu začalo postupně suplovat užité umění.
Pro padesátá léta byla typická malosériová a individuální tvorba umakartového barevného nábytku, porcelánových plastik. Rozvoj zaznamenal také keramický průmysl.
Zlom nastal v roce 1958, kdy československá delegace na bruselském Expu´58 sklidila bohatou žeň medailí. Tehdy se uplatnily autorské návrhy, které do té doby zůstávaly pouze na papíře.
Koncem padesátých let a v průběhu let šedesátých i sedmdesátých začaly vznikat instituce, které sice nemohly konkurovat zahraničním design centrům , sloužily však jako jakési výzkumné a osvětové ústavy. V roce 1949 tak vznikla Textilní tvorba a k ní připojený Ústav bytové a oděvní kulrury. O šestnáct let později byla založena na popud Jaroslava Fragnera a Jiřího Gočára Rada výtvarné kultury výroby a v roce 1973 v jejím rámci i Institut průmyslového designu
Celosvětová hnutí jako například Pop art, který přinesla 60. léta, se však tuzemsku vyhnula velkým obloukem.
Na výrobu ryze konzumního designu reagovala v osmdesátých letech řada výtvarných skupin jako kuúříkladu Endis (1968) a Atika (1986). Obě organizovaly výstavy. Endis, jejímiž členy byli napříkald David Vávra, Jaroslav Šusta nebo František Vrána, se podílela na projektu Židle´86. Atika, ke které se hlásili třeba Bohuslav Horák, Jiří Pelc či Vít Cimbura, pobuřovala tehdejší systém akcemi, na jejichž letácích se napříkalad objevil text, který hovořil o " ventilátoru či fukaru, který bude rozfoukávat naaše zatuchlé interiéry."
Osmdesátá léta zpočátku postrádala švih italského a německého designu. Velký vliv měl Bořek Šípek, který od poloviny 80. let dojížděl do Čech. Knížákova tvorba, která si vydobila pozornosti již od sedmdesátých let, kdy byla jakousi undergroundovou záležitostí, se koncem 80. let stala téměř tím nejvýraznějším, co v českém designu vůbec existuje.
Neopemeňme ovšem také jména jako je Rudolf Netík, Jan Nedvěd, Eva Jiřičná, Radim Babák, Jan Tuček či Eva Vontorová.
