Současné umění jako stav myšlení

Zatímco jiná současná média se stala pro společnost nepostradatelná, výtvarné umění je pro ni stále těžko přijatelné. Tento předsudek se inteligentním způsobem snaží zlomit V. bienále mladého umění Zvon 2005, které je otevřeno v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze.

Shodou okolností v květnu začnou v Praze i další dvě bienále současného umění: jedno organizované Národní galerií, druhé časopisem Flash Art, což Praha dosud Praha nezažila.

Zvon, ačkoliv již pátý, je prvním krokem v tomto století, jak uvést současné umění jako specifický způsob myšlení do života lidí, kteří k němu mají spíš odtažitý přístup.

Kurátor Karel Císař, vzděláním filozof, nikoli teoretik umění, nechtěl pouze prezentovat šířku uměleckých aktivit mladé generace a tak jako minulé ročníky nabídnout jakýsi korektní přehled o nástupu nových talentů. Pokusil se o vytvoření komplexního systému "výstav ve výstavě", jímž reaguje na současný stav umění ve společnosti.

Tedy i na specifické postavení marginální skupiny zasvěcených autorů, kurátorů, znalců a hrstky těch, co umění sledují. Ale Císař se touto prezentací nevyhraňuje intelektuálsky a zatrpkle: věří tomu, že současné umění má své pevné postavení a že jeho komunikativnost záleží kromě jiného také na mnoha náhodách, vědomých i nevědomých intervencích, nátlacích i ignoranci.

Příklad: diváci mají k dispozici dotazník vytvořený uměleckou skupinou PAS, aby se mohli k výstavě vyjadřovat. Stejné metody znají z reklamních triků nebo webových stránek – zde však jde o to, že vyplněný dotazník mohou v tzv. infocentru vyvěsit jako anonymní artefakt.

Mají možnost účastnit se expozice aktivně (vyslechnout komentáře minulých i současných účastníků na videu, prosedět dlouhé minuty u příspěvků zahraničních hostů aktivit společnosti Tranzit či u komentovaného videa a diaprojekce Jespera Alvaera, pročítat si reakce tisku na umělecké akce), nebo úplně pasivně přijímat estetiku věcí, které byly vybrány na míru přesně do vymyšlené skládačky.

Hitem je rozhodně nástěnná malba Jana Šerých – vzor koberce z Kubrickova hororu Shining. Vstřícné k návštěvníkům jsou osobní kresby Evy Koťátkové,  skateboardové překážky Evžena Šimery, komiksové obrazy Jakuba Hoška nebo smutní hrdinové v kresbách Josefa Bolfa. Něco si návštěvník může i odnést (plakát s koncentrovanou helvetikou Jiřího Skály), něco přidat (svůj hlas v anketě jako jakýsi turistický podpis v jeskyni).

Kurátorův záměr různě náročného přístupu k dílům jsem si vyzkoušela: až napotřetí jsem vyslechla a viděla všechno tak, jak jsem potřebovala. Císař zdůrazňuje spoluúčast diváka – tím nevylučuje jeho nezájem o mnohé z věcí. Nejde však o takzvanou bonboniéru umění, kde si každý něco najde: bienále je poměrně náročně sestavená nabídka, která především vypovídá o současném umění, nikoli o kunsthistorickém marketingu.

Mým osobním zážitkem je projekt Kateřiny Šedé – jakýsi soukromý výzkum vztahů v rodině nazvaný Výchova dítěte, který s nezvyklou upřímností dokumentuje velmi těžko popsatelné intimní vazby a názory. Autorka, jak se svěřuje v informačním videu Zbyňka Baladrána, nehodlala tuto věc vystavit a zřejmě by ji třeba zničila jako některé předchozí.

Šedá je příkladem typu umělců, kteří vůbec nemyslí na výstavní strategii – umění je pro ni způsobem uvažování. Podobné osobní sociologické průzkumy provádí Nor Jesper Alvaer žijící v Praze. Jeho záznamy (snad i tím, že je cizinec) zdejšího prostředí a mentality jsou velmi výmluvné.

Nechci použít slova pestrost k popisování dalších věcí – jde o kopie novinových článků, minimalistické animace, fotografie, knihy vybrané umělci… a každá uskutečňuje konkrétní intelektuální zadání.

Císař podle vlastních slov použil arogantní přístup k umělcům, kteří plnili jeho vizi o vnímání umění v současném kontextu. Podle něho je situace evidentně optimistická: umění existuje v normální době, možnosti kulturní výměny se rozšiřují a současní umělci mají vysoký práh sociální inteligence. Myslím, že mu rozumím a výstava se mi hodně líbí, oslovuje mě. Jsem však skeptická v tom, jak je současné umění vnímáno u nás obecně. Ale proč se tím deprimovat a neužít si ho v praxi.