Připomeňte si před Valentýnem nejslavnější akty v dějinách umění

Tématem mnoha slavných obrazů jsou nahé ženy, inspirovaly umělce napříč staletími. V předvečer svátku svatého Valentýna představujeme sedm z nich.

Když v roce 1989 skupina amerických umělkyň a kurátorek, která si říká Guerilla Girls, vytvořila provokativní plakát nahé ženy s gorilí hlavou, doplnila ho nápisem: Musí být ženy opravdu nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea?

O aktech

Více nejen o aktech najdete v knize s titulem Slavní světoví malíři a podtitulem Žena jako inspirace v malířském umění.

Upozornily tím na fakt, že zatímco jen pět procent z autorů obrazů jsou ženy, pětaosmdesát procent vystavených děl jsou akty, tedy nahé ženy. Narazily tím naprosto vědomě na fakt, že od věků je ženské tělo objektem, které fascinuje malíře i sochaře. Některé z žen zobrazených bez šatů jsou skutečně "jen" objekty. Některé jsou však nejenom svůdné, ale i silné, provokativní, tajemné.

Ale v jednom mají Guerilla Girls pravdu: dějiny umění jsou dějinami mužského štětce, který zobrazoval ženské tělo.

První akt renesance

Jedním z nejslavnějších aktů je Botticelliho Zrození Venuše. Autor ji namaloval roku 1484, za "topmodelku" renesanace si zvolil Simonettu Vespuci.

Nikoho jiného jako modelku nechtěl, a když Simonetta zemřela v pouhých dvaadvaceti letech na tuberkulózu, maloval ji zpaměti dál. Mimochodem Simonetta byla kráskou přivdanou do rodiny slavného mořeplavce, který dal jméno nově objevenému světadílu. Zrození Venuše, první akt evropské renesance, je k vidění v galerii ve Florencii. Botticelli sice vytvořil naprosto harmonický obraz, ale při bližším zkoumání jsou v něm jasně patrné pozůstatky gotického přístupu k malbě.

"Venuše je tak krásná, že ani nevnímáme nepřirozenou délku krku, příliš skleslá ramena a zvláštní způsob, jímž je levá paže připevněna k tělu," píše slavný kunsthistorik Ernst Gombrich. Botticelliho umění bylo přitom na řadu let zapomenuto a objevili je znovu až preraffaelité, v oblibě bylo i díky secesi.

Další z rodiny Venuší je ta Tizianova. Vznikla v roce 1538, kdy už se renesance zcela otevřeně hlásila k antickým odkazům a dřívější středověká pruderie byla čím dál tím vzdálenější. Ženské akty byly žádaným zbožím a už se rozhodně neomezovaly jen na biblické motivy nahé Evy v ráji – jako je tomu u dalšího slavného portrétu nahé ženy od Lucase Cranacha staršího.

A tak není Tizianova Venuše urbinská kráskou vystupující z moře jako u Botticelliho, ale benátskou hetérou spící v domě s psíčkem a služkami.

Oblečená neoblečená Maja

Velký kus urazilo evropské umění od Botticelliho či Tizianovy Venuše ke Goyově Maje. Právě ona je dalším aktem v dějinách umění, který je opředený legendami.

S rukama za hlavou a s chladným až vypočítavým pohledem odpočívá v hedvábných polštářích oblečená i neoblečená kráska. Obraz Franciska Goyi má totiž dvě verze – jednu oblečenou a jednu neoblečenou ženu. Ta nahá vznikla roku 1797, oblečená o něco později.

Ožívající Goya

Španělský malíř Francisco Goya (1746–1828) se stal i inspirací k dalším uměleckým dílům, například románu Liona Feuchtwangera Goya nebo filmu Miloše Formana Goyovy přízraky.

Maja přitom není jméno dívky, ale označení, které se pro akty z přelomu osmnáctého a devatenáctého století vžilo až později. Protějškem Maji byl muž Majo, postava dandyovského typu se sklony k chvástavosti.

Dodnes není jasné, kdo je předobrazem ležící dívky z Goyových obrazů. Objednal si je u něj první králův ministr Manuel Godoy, a je tedy možné, že šlo o jeho milenku, herečku pocházející z Malagy.

Kvůli nahé Maje se Goya v roce 1815 ocitl dokonce i před inkvizicí. Zemřel o třináct let později, ochrnutý a slepý. Obě Maji visí v galerii v Madridu a Španělsko je nepůjčilo dokonce ani na velkou Goyovu výstavu ve Vídni. Maja je zkrátka španělským pokladem.

Odaliska s gorilí hlavou

Už jen krok v historii umění nás dělí od dalšího slavného aktu, od Velké odalisky Jeana Augusta Dominiqua Ingrese z roku 1814. Právě ten si vzaly na mušku zmíněné Guerilla Girls, když jí nasadily gorilí hlavu.

Krásná pokojská (odaliska je totiž původně turecké označení pro pokojskou) byla vystavena v roce 1815 a setkala se s pohrdáním – je příliš štíhlá a její pohled je až pohrdlivý. Ingres zachytil podobné dívky mnohokrát, většinou ve společnosti oblečených pánů, jako obyvatelky harémů a lázní. I proto se do toho aktu americké aktivistky opřely. Není divu, právě taková odaliska je synonymem ženy ponížené na zboží pro mužské povyražení.

Ale pak přišla moderna a avantgarda. Ne že by vytlačila akty na okraj umění, jen změnila perspektivu jejich nahlížení. Roku 1917 policie uzavřela první samostatnou výstavu Amedea Modiglianiho, kterou označila za atentát na ostych.

Jeho akty na jednu stranu stavějí na odiv svou sexualitu, na stranu druhou odmítají fauvistické nebo kubistické tendence a jsou expresionisticky zřetelné. Jeho Červený akt či Akt s řetízkem na krku a mnoho dalších žen je vlastně žena jediná, Jeanne Hébuterne, matka Modiglianiho dcery.

Nahé ženy maloval i Picasso, jeden z jeho nejslavnějších aktů spadá do jeho modrého období. Čistě surrealisticky pak pojal akt Max Ernst. Jeho Oblékání nevěsty postrádá obličeje, prsa však nechybějí.

Ženské akty následně zobrazovala i nově vznikající fotografie. Ženy byly a jsou stále objektem mužské touhy. I když kromě žen byly zejména v uvolněnějších mravech dvacátého století zobrazováni i muži – stačí vzpomenout Vanovy fotografie mužských aktů.