Osmdesátka na krku, fotoaparát v kapse

Když bylo před deseti lety fotografovi Václavu Chocholovi sedmdesát, uspořádala mu jeho dcera Blanka v Galerii Václava Špály retrospektivu. Ve čtvrtek bude legendě československé fotografie osmdesát. Blanka Chocholová opět nelenila a v Clam-Gallasově paláci v pražské Husově ulici otevřela ještě rozsáhlejší projekt s názvem Václav Chochola: fotografický archiv.

Blanka Chocholová si občas zoufá, že její práce nad zpracováním otcova archivu snad nikdy neskončí: „Archiv je ohromně rozsáhlý. Z negativů je dána do pořádku jen malá část.“ A není se čemu divit. Chochola začal fotit ve čtyřicátých letech a fotoaparát si s sebou dosud nosí v kapse. Jeho dcera navíc pečuje i o díla Chocholových tvůrčích souputníků, Zdeňka Tmeje a Karla Ludwiga (osudy všech tří shrnula Věra Chytilová do dokumentárního filmu Vzlety a pády), a částečně také o rovněž rozsáhlou tvorbu fotoreportéra Karla Hájka. „Archiv pořád pořádá, ale furt to nemá,“ povzdychne si zase Václav Chochola.

Výstava je rozdělena do osmi „kabinetů“. První z nich s názvem Autoportréty a ateliér má navodit atmosféru Chocholova kumbálu. Bizarní místnosti, kam se části kulturní elity léta vyplatilo chodit. Nejen kvůli vynikajícím portrétům, ale také kvůli uvolněné atmosféře, jež v ateliéru panovala i v nejtvrdších letech komunistického režimu. Druhý kabinet Město, Praha a Imaginace patří výtvarným fotografiím, které byly ovlivněny Chocholovým přátelstvím s lidmi ze Skupiny 42. Jeho záběry pražské periferie jsou označovány za vrchol imaginativního městského civilismu a vyhrazen je jim sál Město - periferie.

Další kabinety diváka uvádějí do klasické části Chocholovy tvorby. Oddíl Akty, roláže a Jiří Kolář naznačuje spolupráci obou autorů a jejich vzájemné ovlivňování. Sál Salvador Dalí v Paříži představuje portréty, jež Chochola pořídil na konci šedesátých let při svém pobytu ve Francii. Portréty opanují i další dva kabinety: jeden je věnován osobnostem zachyceným v Paříži, druhý umělcům portrétovaným v Československu. Poslední část Vietnam pak ukazuje méně známou reportážní cestu do Asie z roku 1961.

„Já už tak moc nefotím, vždyť mám osmdesát let. Na vernisážích si dělám jen takovou dokumentaci, ale třeba jen z těch mých fotek turistů, co se motaj po Praze, by se výstava dala udělat,“ říká dnes Chochola, a naráží tak na fakt, že nynější expozice zabírá jen jeho nejplodnější a nejslavnější léta. Fotografie s datem mladším než 1970 jsou v Clam-Gallasově paláci prezentovány jen výjimečně. Nejnovější je třináct let stará. „Dívám se pořád stejně. Ty věci beru z určitého úhlu, aby výsledná fotka měla nějakou osobitost,“ vysvětluje fotograf.

Před dvěma lety mu vyšla obrazová publikace o Janu Werichovi. Chocholová by v budoucnu ráda připravila podobné monotematické knihy i o dalších lidech, které její otec dlouhá léta portrétoval. Další publikace by měla být věnována malíři Františkovi Tichému. „O mý fotce Franty Tichého řek Bohumil Hrabal, že když se na ni díváte, je to, jako když jíte mletý sklo,“ vzpomíná Chochola. Tichý s Hrabalem patřili k nejoblíbenějším Chocholovým přátelům.

Především polooficiální a neoficiální kulturní scéna mezi sebe v padesátých a šedesátých letech vzala Chocholu jako naprosto rovnocenného partnera. Jindřich Chalupecký se ho zastal i během drsných prověrek na Svazu čs. výtvarných umělců. „Tohle je Anna Fárová s dcerou Gábinou, tohle Ivan Diviš, tyhlety nemůžete znát, ti už jsou dávno mrtví,“ vypráví Chochola nad svazkem zcela neznámých fotek, jejichž historická hodnota stále stoupá.

Letošní rok je pro Chocholu vůbec plodný. Vedle pražské expozice jsou jeho fotografie nyní k vidění v Českém Krumlově na výstavě grafického díla Salvadora Dalího; k dispozici je celý soubor unikátních podobizen surrealistického mága, který patří k tomu nejlepšímu, co u nás v žánru fotografického portrétu vzniklo. Na květen se plánuje expozice v Národním divadle, kde by měly viset Chocholovy záběry ze čtyřicátých let, kdy byl externím fotografem naší první scény. V jednání jsou výstavy se sportovní tematikou a dokumentující květnovou revoluci. Letos také vyjde v nakladatelství Torst Chocholova monografie.

Svůj čas nyní Chochola podle svých slov tráví nad vlastním archivem: „Nepopsaná fotka nemá žádnou cenu. Musí na ní být datum a kdo tam je.“ Ze současných fotografů se mu líbí Karel Cudlín a „těch osm, co s ním teď vystavují fotky Havla na Hradě“. Na „dvorních“ fotografech Václava Havla obdivuje soustavnost, s jakou prezidenta léta sledují. Sám však přiznává, že ne všechny jeho snímky vznikly záměrně, že výslednému efektu často pomohla náhoda. „Tohle náměstí jsem fotil kamarádovi v Liberci kvůli jeho plánované soše. Snímal jsem to ze stativu a do té pětiny mi vlezla nějaká paní. Vzešla z toho takováhle šlépěj,“ vysvětluje nad snímkem Šlépěj z roku 1970, na němž z dlažby ulice trčí část nohy v lodičce.

Chocholova retrospektiva trvá v Praze do 9. března, během roku pak bude reprízována v Ostravě a Opavě.

Václav Chochola: Svačina v lóži, 1948.

Fotograf Václav Chochola před Sudkovým ateliérem

Fotografové Václav Chochola,Hilda Diasová a Jovan Dezort

Václav Chochola stojí před lampou, která je jedním z původních předmětů Sudkova ateliéru