Jak se vůbec má pan Opočenský na začátku jara. Nepociťuje jarní únavu a nedostatek inspirace?
Vůbec ne. Je to senzace. Jaro mám moc rád. Je fajn vidět holky v pěkných krátkých šatičkách a milence, jak se objímají a muchlují.
Když jsme spolu mluvili naposledy, stěžoval jste si na sousedy, kteří bydleli vedle vašeho ateliéru v Tróji. Máte už od nich pokoj?
Tam já už dávno nejsem. Nyní mám ateliér pod Vyšehradem.
Když člověk na výstavě zkoumá vaše sochy, asi jej napadne, jak takové obrovské skulptury stěhujete.
Když jsou těžší než dvě tuny, tak musím použít jeřáb. Většinou ale mé sochy váží míň, takže stačí jen takové ty malé zdvižné plošiny.
Nejčastěji pracujete s kamenem. Kam si pro něj jezdíte?
Jsou to české kameny hlavně z Mrákotína a Přílepova. Vesměs jde o žulu. Také je hledám v lomech na skládkách, kam vyhazují šutry, které se jim nehodí. Ty jsou pro mě daleko zajímavější. Vedou jimi různé nepravidelné žíly a ty mě baví objevovat.
Proč zrovna žula? Přitahuje vás tím, že je tak tvrdá a těžko zpracovatelná?
Přesně tak. Je tvrdá a něco tu po mně zůstane i v době, kdy už dávno nebude nikdo vědět, kdo byl Opočenský.
Máte tendenci dělat věci proto, aby tu po vás něco zůstalo?
Tak úplně jsem to zase nemyslel, ale mám rád trvalejší věci.
Vrtáte do všeho díry proto, abyste pronikl k jádru?
Mě zajímá hlavně vrstvení, objevovat, co který materiál skrývá pod viditelným povrchem. Prostě mám rád vrstvení. Nejprve jsem vrtal trychtýře a pak jsem zjistil, jak může být zajímavé, když se vám několik otvorů setká na jednom místě.
Vaše provrtané sochy ve mě dost často budí dojem, že by mohly k něčemu sloužit. Třeba jako lavice nebo fontána. Děláte je s úmyslem, aby byly takto použitelné?
Ne. Já kromě šperků jinak nedělám užitkové věci. Baví mě balancovat na hraně mezi tím, že by se použít mohly, ale přímo k tomu nejsou určeny. Vlastně i mé šperky jako klasické šperky nevypadají. Mám rád věci, u kterých hned není jasné, o co jde, co mají znamenat. Chci, aby o nich mohli lidé přemýšlet, k čemu je použít.
Myslíte, že umění, které se nepohybuje na hraně, není dobré umění?
Přesně tak. Musí to být něco extra. Balancovat na úzké hranici. Kdybych nebyl sochařem, byl bych asi bankovním lupičem. Ale ne takovým tím elegantním, co loupí od počítače. Pěkně bych si osobně do banky pro ty peníze zašel.
Proč máte tak silný vztah právě ke kamenům?
Každá kultura k nim od prehistorie měla vztah a tak v sobě asi takhle objevuji minulost. Každý kámen má ducha, a kdyby to byla jen matérie, tak z nich můžu plácat panáky.
Objíždíte tedy po světě místa s významnými monolity?
Ne, nemám na to čas.
Kvůli práci?
Ano.
Když tolik pracujete, uživíte se jako umělec?
Já si nestěžuju. Jsem na tom ještě lépe než řada jiných kvalitních umělců. Mám totiž kontakty v zahraničí, které mě v podstatě živí. Jinak by to bylo v prdeli. Žiju vlastně z toho, co prodám venku.
Pracujete také s jinými materiály?
Jistě. V poslední době mě hodně zaujala umělá hmota. Začalo to v roce 1985 u slonoviny a od roku 1987 pracuju právě s umělou hmotou, kde se na vrstvách můžu dostatečně vyřádit. Každý rok vystavuji své věci v jedné mnichovské galerii, která představuje věci z plastů. Mým nejnovějším objevem je výroba broží ze sluznic lyží. To jsem takhle jednou u popelnice našel vyhozenou sjezdovku a běžku a napadlo mě, že zrovna lyže může skrývat hrozně moc vrstev.
Dáte na kritiky?
Rozhodně je nezatracuju. Dobrý kritik musí mít minimálně totlik talentu jako sám umělec. Kolikrát jsem se nakonec přesvědčil, že měl nějaký kritik pravdu. To ale musí být skutečně fundovaný kritik a ne nějaký pisálek, který sám neví, co si o mém díle myslet, a proto napíše, že je špatné. Proč se mě nezeptá, co jsem tím chtěl říct. A hlavně, umění, i to výtvarné, je kolikrát prostě slovem neuchopitelné.
