Odpovědí může být Fillova retrospektiva v Jízdárně Pražského hradu. Obsahuje víc než 120 děl a jde o první takto komplexní představení Fillova díla nejen v letech po malířově smrti, ale vůbec.
Výstava se rozvíjí chronologicky: od nesmělých postimpresionistických pokusů se přesouvá k expresionistické etapě, na ni navazují desetiletí kubistických výbojů a jejich následné revize. Závěr - přerušený malířovým vězněním v koncentračních táborech za druhé světové války - patří ukázkám lyrického krajinářství.
Touha po kubismu
Osud Emila Filly (1882-1953) je pro umělce, který dozrával v prvním desetiletí 20. století, skoro typický: konzervativní AVU jeho progresivnímu naturelu nevyhovovala, po třech letech ji opustil. Nejprve se nadchl pro francouzskou malbu konce 19. století: obdivoval především Pierra Bonnarda a jeho smysl pro práci s barvami i citlivé modelování světelné atmosféry díla. Dalším impulzem se mu stala zkušenost s tvorbou symbolického expresionisty Edvarda Muncha, který v Praze vystavoval v roce 1905.
O dva roky později vzniká Fillovo sugestivní plátno Čtenář Dostojevského, obraz existenciální hrůzy, únavy a marnosti. Tato malba strhuje divákovu pozornost především tíhou samotné barevné hmoty: červení, kterou žhnou stěny bytu, a šedí, jež koresponduje s mužovým vyčerpáním. V letech 1907-1908 se Filla účastnil dvou výstav skupiny Osma a přijal do svých prací další vlivy, jež naznačují pozvolné přesouvání jeho zájmu od barvy k tvarům.
Malby El Greka a pozdní obrazy Paula Cézanna mu dodaly odvahu ke vstupu na čerstvě oseté pole výtvarného kubismu. "Nemohl viděti v kubismu než naplnění svých tuh v dosavadním usilování," napsal o Fillově umělecké seberealizaci Vincenc Kramář.
Kubistická revoluce, která na konci první dekády 20. století rozbila perspektivu obrazu a rozložila objem věcí do plochy, Fillu strhla: v Picassovi či Braqueovi vidí umělce epochálního významu - a brzy se jim řadí po bok. Prochází s nimi obdobími analytického i syntetického kubismu; maluje, zhotovuje sochy, kresby, koláže, píše teoretické stati, pracuje jako redaktor ve Volných směrech.
V roce 1914 odjíždí do Paříže, odkud ho začátek první světové války vyhání do Holandska; v exilu jednak spolupracuje s odbojovou skupinou Česká Maffie, jednak studuje vlámské mistry 17. století a věnuje se především malbě zátiší. Do Prahy se vrací až v roce 1920. Nastávající éra znamenala ve Fillově díle další obrat: nepřestává se sice věnovat zátiším, ale pozornost opět přesouvá k barvám; nadále sleduje umělecké kroky Pabla Picassa, ale pozice kubismu začíná zvolna opouštět.
V roce 1921 maluje svůj poslední ryze kubistický obraz Žena s kobercem. Na konci 20. let se hlavním tématem Fillových pláten stává ženský akt - brutální tvarové zkratky, které kouzlí jeho štětec, podtrhuje živočišná barevnost, pevnost formy kontrastuje s prudce zdůrazňovanou smyslovostí.
Picassovo renesanční intermezzo sice Filla přijímá s rezervou, ale o to přesvědčivěji vítá jeho sblížení se surrealismem na počátku 30. let. Imaginativní a dramatické novotvary, které ožívají na Fillových plátnech té doby, mají sílu předtuchy. Ta se přesune do symbolické roviny v cyklu Boje a zápasy z let 1938-1939: souboru maleb, které jednak varují před nadcházející válečnou zkázou, jednak revidují kubistická
východiska, mimo jiné tematickým návratem k antické mytologii.
V září 1939 byl Filla zatčen a spolu s dalšími českými umělci a intelektuály deportován do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald.
Proti všemu, co ponižuje
Svou šestiletou koncentráčnickou zkušenost reflektoval v několika poválečných kuboexpresionistických malbách, v nichž víří změť kontrastních barev a rozbitých forem.
V roce 1948 sice Filla rozšířil řady členů KSČ, ale umělecky se s linií sterilního socialistického realismu nikdy neztotožnil. I když se jeho pozdní plátna vzdala meziválečné avantgardní dravosti ve prospěch lyrické krajinomalby, případně prací ovlivněných folklorem, nový režim je přesto neváhal označit za "ohavná". Rok před smrtí hovoří Filla v souvislosti s krajem Českého středohoří, které se mu stalo posledním výtvarným tématem, o "dramatu vzpínání se k nebesům" a "vzdoru proti všemu, co tlačí dolů a ponižuje".
Jako by hovořil o sobě: o člověku, jenž do dějin moderního českého malířství přispěl dílem, které sice v některých etapách nedokázalo úplně vzdorovat svým mistrům, ale vznikalo z přesvědčení, že umělecký výraz je třeba neustále zatěžkávat a spontánně prověřovat, aby z něj nevyprchal život.
Emil Filla (1882-1953)
Jízdárna Pražského hradu, kurátor Tomáš Vlček. Výstava trvá do 31. října 2007, vstupné 140 korun, www.hrad.cz, www.ngprague.cz
Hodnocení MF DNES: 80%
