RECENZE: Pesimista je vlastně realista. Woody Allen se vydal do stavu beztíže

Stav beztíže – tak se jmenuje pátá sbírka povídek amerického filmaře Woodyho Allena. V originálu se objevila loni, v češtině vychází právě teď v překladu Michaela Žantovského. Ten má s Allenem bohatou zkušenost, a nejen jako zdatný překladatel jeho beletrie, taky jako autor jeho první česky psané filmové monografie.

V samotné novince je pak v základech všecko, co čtenář bezpečně našel už v Allenově debutu v češtině z pětaosmdesátého roku, v legendárních Vedlejších příznacích. Zaprvé dynamická sranda, jako vystřižená z raného Chaplina, potrhlá komika, která se promítá do jmen jednotlivých aktérů, do jejich řeči, do konkrétních motivů, z nichž jsou texty upleteny.

Zadruhé: postava věčného nešiky a smolaře, neurotika na prášcích, který možná nestrádá hmotně, ale na duši mu sedí můra nostalgie a smutku. A konečně zatřetí: kulisy. Všecky ty filmové, divadelní, muzikálové, ale i literární a filozofické citace a odkazy. Veškerá ta realita stárnoucího amerického intelektuála, co bere jistoty víc z umění a kultury než z vlastního života. Výsledkem je existenciální groteska, legrace na ostří nože.

Vynález superpolštáře, na němž se dá prospat až dvacet let v kuse. Myší gang specializovaný na loupeže ve velkých bankách. Dva kamarádi, co se nečekaně převtělí v humry a plánují pomstu. Slepice ťukající filmový scénář rovnou do psacího stroje. Anebo kůň malířem, Higgsův boson k dostání ve vetešnictví, případně Nestor Nosál – „sádelnatý nudnik“.

Stav beztíže

80 %

Woody Allen

Argo, Praha 2023, 152 strany

Allenovy povídky jsou stručné, mají odpich a značnou vývojovou rychlost, vypravěč v nich nadšeně poskakuje mezi motivy a buduje text jako nějakou pološílenou, nečekanou, vychýlenou architekturu. Ve slabších chvilkách má blízko třeba k Evženu Bočkovi a jeho nekonečnému sitcomu s aristokratkou v hlavní roli, v těch nejsilnějších místech pak suverénně navazuje na francouzského patafyzika Borise Viana.

Textů je v knize dvacet, přičemž žánr krátké povídky střídá na závěr jedna povídka delší, skoro novela. Tady je obratem všecko jinak: groteskní elány ustupují atmosféře jako z filmu noir, tempo vyprávění se uvolňuje, příběh dvojice, která se milostně sbližuje, stojí daleko víc na bezprostřední, žité zkušenosti než na moudrých větách vyčtených z knih.

KOMENTÁŘ: Končím, hlásí už i Woody Allen. Kdy si hru osvojí politici?

Jenže happy end se nekoná, ve finále to zase všecko typicky allenovsky krachne. Takže poučení z Allenovy prozaické novinky? Minimálně dvojí. Každá sranda něco stojí. A pesimista je vlastně realista. S tím nelze než souhlasit. V jakémkoli stavu – samozřejmě i beztíže.