Po prvotině následovaly se čtyř až pětiletými odstupy ještě tři svazky poezie, z mladého talentu se stala "dospělá" básnířka, nicméně od roku 1999 Fischerová žádnou další knihu nepublikovala.
Stalo se tak až nyní, avšak paperback Zázrak obsahuje deset povídek a Sylva Fischerová tak fakticky debutuje znovu – jako prozaička.
Povídky Zázraku jsou evidentně autobiografické; Fischerová u většiny žijících lidí "neprovalí" celou jejich identitu, v osobních údajích zůstává u náznaků, ale v popisech rodinného prostředí je "uchopitelná", byť přímo nevysloví kupříkladu jméno svého otce, filozofa J. L. Fischera (1894–1973).
Vypráví v ich-formě, prózy poskládala víceméně chronologicky: v prvních dvou je vypravěčka ještě dítě, jednou pubescentka, jednou jedenáctiletá "Sylvička"; na konci knihy má Sylva svoji rodinu s dvěma dětmi a její matka umírá.
"Ústa jsem měla plná popela. Možná to byl popel fénixe, možná maminky. Možná můj. Čas je jen relativní. Možná to byl popel z knížky o čase, kterou maminka nikdy nenapsala. Nebo to byl popel času. Z toho vyroste nový čas. Nová smrt. Nové vítězství," uvažuje vypravěčka na matčině pohřbu v závěrečném textu Zázraku.
Citované věty mohou posloužit i jako náznak poměrně dramatického pnutí, možná přímo sváru, s nímž se Fischerová v sobě potýká asi odmala – mezi racionální (s přibývajícím věkem vyloženě intelektuální) analýzou a emotivním prožíváním, mezi abstrakcí a konkrétností, mezi pocity obrovských závazků a běsné potřeby vymknout se jim, mezi návykem pobývat v hájemství knih a obavou (či nechutí?) z utonutí v něm.
V povídkách Zázraku na to můžeme narazit na nejednom místě, ale máme takový dojem i z této prvotiny jako celku. Autorka se neváhá položit do dialogů a popisů, protáhnout je téměř do zbytečné názornosti (zejména v nejslabším čísle knihy, v Poetce), ale závěr povídek vyztuží myšlenkou, "teoretickým" shrnutím uvedené situace.
V povídkách Theodicea a Knihovna se rovnou prolínají citace z myslitelů s konkrétními "pohyby" vypravěčky, mimo jiné s vyklízením otcovy knižní pozůstalosti.
Potkáme se s nespisovnými výrazy i s partiemi jak z filozofického spisu (například "Zla byly plné noviny, kde jazyk byl zbaven svého účelu a úkolu, totiž odkrývat to, co není zjevné, co není nasnadě a po ruce a tuto odkrytost vést k druhému").
Úroveň povídek je tedy poněkud kolísavá, respektive druhá polovina svazku (přesněji: poslední čtyři prózy) je lepší než polovina první; nikde však autorka nejde pod určitou uměleckou úroveň, velmi "dobré vychování" jí to prostě nedovolí.
Svazek Zázrak je svým způsobem bildungsromanem v povídkách, líčením osobní cesty ke skutečné dospělosti a samostatnosti v deseti obrazech. V kontextu nyní vydávané české prózy jsou poměrně ojedinělé partie, v nichž se Fischerová svěřuje s tím, jak se snažila dostát svým intelektuálním nárokům a závazkům, a přitom studovat komunisty řízenou univerzitu.
Do těchto vzpomínek se zde málokomu chce, protože – při naprosto poctivém přístupu – takové vzpomínání nemůže nebolet: kdo při zkouškách neodpapouškoval poučky z marxismu, neprošel do vyššího ročníku.
Jinými slovy: postoupil ten, kdo vyhověl, podlehl nátlaku a tím napomohl režimu. Tvrdit si dnes něco jiného je lež. Fischerová tehdejší mizerii a "schízu" nezastírá, nicméně obaluje ji pojmy, jimž se věcně nedá nic vytknout, jenže normalizační dilemata tím ztrácejí na bolestné naléhavosti.
"Co bylo nutné/ udělali jsme," začíná jedna báseň v autorčině první sbírce Chvění závodních koní.
Lze říci, že v Zázraku Sylva Fischerová skutečně udělala, co považovala za nutné: přehlédnout svou dosavadní životní cestu, vyčistit prostor pro to, co ještě přijít má. Zázrak je kniha nepochybně svá.
