Do sklepní chladírny, vyhloubené do skály pod jatkami, se k dobytčatům, ovcím, vepřům a koňům na železných hácích vměstnala stovka amerických zajatců. Jedním z nich byl i dvaadvacetiletý desátník, který před válkou v rodném Indianapolisu psal inzeráty na obleky pro mladistvé, na shortdridgeském gymnáziu studoval biochemii a přispíval do školního plátku. Na rozdíl od sto třiceti pěti tisícovek lidí Kurt Vonnegut kobercové nálety z února roku 1945, po nichž Drážďany vypadaly jako měsíční krajina, přežil. Jeho matka spáchala půl roku předtím sebevraždu.
Po návratu z války se oženil se svou dětskou láskou Jane Marie Coxovou, s níž se poprvé potkal ve školce. Nechtěl prý být spisovatelem, ale novinářem, a tak pracoval jako pouliční reportér pro zpravodajskou agenturu Chicago City News Bureau a přitom studoval antropologii na Chicagské univerzitě. Hlavní teze jeho diplomové práce na téma vztahu mezi zlem a dobrem vedení katedry kvůli neprofesionalitě odmítlo.
Vonnegut přijal místo tiskového mluvčího společnosti General Electric, v níž své pokusy s jodidem stříbrným podnikal jeho starší bratr Bernard, a kromě reklamních chvalozpěvů začal psát povídky. S pomocí literárních agentů, kteří mu uštědřili několik rad na vyladění textů, "jsem prodal jednu, pak druhou a nakonec i třetí, a dostal za ně víc peněz než za celý rok v General Electric".
Vonnegut skončil na volné noze, prostředí mechanizovaného a automatizovaného koncernu, který se řídil heslem "Naším nejvýznamnějším produktem je pokrok", se nicméně promítlo do prvotiny Mechanické piano i do pozdějších románů. S dvěma následujícími díly, Sirény z Titanu a Matka Noc, mělo Mechanické piano společné tři věci: všechna vyšla jako paperback, škatulkovala jej jako autora podřadného žánru sci-fi a vlivná kritika o nich mlčela.
Literární uznání přišlo až v šedesátých letech. Jeho pranýřování "zaměnitelných součástek amerického stroje" našlo lačnou ozvěnu v univerzitních kampusech, knihy Žehnej vám Pánbůh, pane Rosewatere (1965) si jako prvního Vonnegutova díla povšimla široká kulturní obec a další román, Jatka č. 5, vracející se k válečným zážitkům, se vyšplhal na první místo bestsellerových žebříčků. Pro umělecké soudce začalo jméno Kurt Vonnegut existovat. A nejen pod nálepkou "vědecko-fantastických magorií".
Cesta k respektu ovšem nebyla tak lehká. Vonnegut se musel prokousat bídou 50. let, v nichž si na živobytí vydělával vyučováním angličtiny po internátech, psaním letáků a prodejem jedněch z prvních saabů dovezených do Ameriky. Tehdy ztratil svého otce, K. V. staršího, a sestru Alici, osobu, "pro kterou jsem vždycky psal". O dva dny dříve, než umřela na rakovinu ve věku jedenačtyřiceti let, její manžel tragicky zahynul ve vlaku, který se zřítil z otevřeného padacího mostu. Ke svým třem vlastním dětem tak Kurt Vonnegut mladší přiřadil tři sestřiny kluky i s jejich dvěma psy. O třináct let později se jeho syn Mark zmítal ve schizofrenickém kolapsu, za dalších třináct roků se spisovatel pokusil otrávit alkoholem a prášky na spaní. "A čas letěl. Haj hou."
Snídaně šampiónů. "Co si o téhle své knížce myslím? Je mi z ní šoufl, ale mně je šoufl nad každou mou knížkou." Bez sebeironie a civilního, až lidového výraziva by bylo jen půl Vonneguta. K té druhé polovině literární osobnosti patří nesmírná čtenářská obliba autorových knížek, která přetrvává do dneška a z osmasedmdesátiletého spisovatele činí objekt zbožňování. Mluví se vonnegutovštinou, podle jeho děl se natočily filmy, vznikly muzikály, jevištní adaptace, televizní scénáře.
Na druhou stranu od velkého obdivu není daleko k velkým zklamáním, která se z amerických recenzentských kruhů ozvala třeba po vydání novely Groteska. U titulu Modrovous z roku 1987 se zase literární oddělení mocných listů, jako jsou New York Times, New Yorker či Newsweek, dohodla, že jej vůbec nebudou reflektovat. Ani tyto reakce však zřejmě nic nezmění na faktu, jemuž se už v sedmdesátých letech obdivoval český překladatel Josef Jařab, totiž "že Vonneguta i nadále kupují, a hlavně čtou všichni". Na to snad existuje jen jedna Vonnegutova replika: "Huš huš."
Po návratu z války se oženil se svou dětskou láskou Jane Marie Coxovou, s níž se poprvé potkal ve školce. Nechtěl prý být spisovatelem, ale novinářem, a tak pracoval jako pouliční reportér pro zpravodajskou agenturu Chicago City News Bureau a přitom studoval antropologii na Chicagské univerzitě. Hlavní teze jeho diplomové práce na téma vztahu mezi zlem a dobrem vedení katedry kvůli neprofesionalitě odmítlo.
|
Kurt Vonnegut |
| Narozen: 11. listopad 1922 |
| Povolání: V současnosti učí kreativní psaní v autorském semináři na Smith College |
| Beletrie: Mechanické piano (1952) Sirény z Titanu (1959) Matka Noc (1961) Kolíbka (1963) Žehnej vám Pánbůh, pane Rosewatere (1965) Snídaně šampiónů (1972) Groteska (1976) Kriminálník (1979) Ostroocko Dick (1982) Glapágy (1985) Modrovous (1987) Hokus pokus (1990) Časotřesení (1997) - údajně poslední román |
Vonnegut skončil na volné noze, prostředí mechanizovaného a automatizovaného koncernu, který se řídil heslem "Naším nejvýznamnějším produktem je pokrok", se nicméně promítlo do prvotiny Mechanické piano i do pozdějších románů. S dvěma následujícími díly, Sirény z Titanu a Matka Noc, mělo Mechanické piano společné tři věci: všechna vyšla jako paperback, škatulkovala jej jako autora podřadného žánru sci-fi a vlivná kritika o nich mlčela.
Literární uznání přišlo až v šedesátých letech. Jeho pranýřování "zaměnitelných součástek amerického stroje" našlo lačnou ozvěnu v univerzitních kampusech, knihy Žehnej vám Pánbůh, pane Rosewatere (1965) si jako prvního Vonnegutova díla povšimla široká kulturní obec a další román, Jatka č. 5, vracející se k válečným zážitkům, se vyšplhal na první místo bestsellerových žebříčků. Pro umělecké soudce začalo jméno Kurt Vonnegut existovat. A nejen pod nálepkou "vědecko-fantastických magorií".
Cesta k respektu ovšem nebyla tak lehká. Vonnegut se musel prokousat bídou 50. let, v nichž si na živobytí vydělával vyučováním angličtiny po internátech, psaním letáků a prodejem jedněch z prvních saabů dovezených do Ameriky. Tehdy ztratil svého otce, K. V. staršího, a sestru Alici, osobu, "pro kterou jsem vždycky psal". O dva dny dříve, než umřela na rakovinu ve věku jedenačtyřiceti let, její manžel tragicky zahynul ve vlaku, který se zřítil z otevřeného padacího mostu. Ke svým třem vlastním dětem tak Kurt Vonnegut mladší přiřadil tři sestřiny kluky i s jejich dvěma psy. O třináct let později se jeho syn Mark zmítal ve schizofrenickém kolapsu, za dalších třináct roků se spisovatel pokusil otrávit alkoholem a prášky na spaní. "A čas letěl. Haj hou."
Snídaně šampiónů. "Co si o téhle své knížce myslím? Je mi z ní šoufl, ale mně je šoufl nad každou mou knížkou." Bez sebeironie a civilního, až lidového výraziva by bylo jen půl Vonneguta. K té druhé polovině literární osobnosti patří nesmírná čtenářská obliba autorových knížek, která přetrvává do dneška a z osmasedmdesátiletého spisovatele činí objekt zbožňování. Mluví se vonnegutovštinou, podle jeho děl se natočily filmy, vznikly muzikály, jevištní adaptace, televizní scénáře.
Na druhou stranu od velkého obdivu není daleko k velkým zklamáním, která se z amerických recenzentských kruhů ozvala třeba po vydání novely Groteska. U titulu Modrovous z roku 1987 se zase literární oddělení mocných listů, jako jsou New York Times, New Yorker či Newsweek, dohodla, že jej vůbec nebudou reflektovat. Ani tyto reakce však zřejmě nic nezmění na faktu, jemuž se už v sedmdesátých letech obdivoval český překladatel Josef Jařab, totiž "že Vonneguta i nadále kupují, a hlavně čtou všichni". Na to snad existuje jen jedna Vonnegutova replika: "Huš huš."
