Tentokrát Fredericka Forsytha určitě ruka nebolela

Londýn (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Na první pohled se Frederick Forsyth zdá být v perfektní kondici. Opálený obličej, dokonale sladěná barva oblečení - od modrého šátku okolo krku až po hnědé kožené boty. Autor Šakala však nedokáže skrýt rozladění. Už deset minut sedí za stolkem, na němž jsou do sloupců vyrovnány výtisky jeho nejnovějšího románu Ikona, a je připraven podepisovat knihu svým fanouškům. Jenže ti se zatím kromě dvou tří nějak nedostavili. Možná Forsyth vzpomíná na návštěvu Prahy, kde na něj před čtyřmi roky jeho čtenáři čekali dlouhé fronty.

Půlhodina, kterou měl Forsyth jako první účastník autogramiády na londýnském knižním veletrhu k dispozici, už uplynula a nic se nezměnilo. Dnes Forsytha od podepisování určitě ruka bolet nebude.
Román Ikona, v němž Forsyth vylíčil krach Ruska a o kterém v Praze řekl, že je jeho poslední knihou, se v Británii přitom prodával docela dobře. "Ne ne, já jsem určitě netvrdil, že to je moje poslední kniha. Možná jsem řekl politický thriller - to ano," opravuje Forsyth. S úsměvem, který možná naznačuje ironii, pak dodává: "Teď pracuji na love story." Situace v Evropě, v Jugoslávii, jej tedy k ničemu neinspiruje? Forsyth zaváhá. "Možná, ale nejdřív to musí skončit. Tak dva tři roky potom, s určitým odstupem bych to mohl zkusit." Forsytha za stolkem střídá Fay Weldonová. Pro její podpis, stejně energický jako autorčino psaní, přicházejí převážně čtenářky.
Weldonová je v Británii vnímána nejen coby spisovatelka, ale i jako dosti kontroverzní osobnost. Však také působí navenek mnohem výrazněji než menší černovlasá žena, která přichází po ní. Margaret Atwoodová, první dáma kanadské literatury a jedna z nejvýraznějších postav světové tvorby. Její zvláštní vnitřní půvab ovšem probleskne hned, jakmile se dá do řeči se svými čtenáři.
"V příštím roce bych měla přijet do Prahy na literární festival," informuje Atwoodová. A na otázku, zda souhlasí s obecně tradovaným názorem, že kanadská literatura má v sobě cosi specifického, odpovídá: "Samozřejmě, vždyť jsem o tom také napsala celou knihu.
Prostor u nás je širší, jsme velká země. Čas je zase mnohem kondenzovanější: co v Evropě trvalo tisíc let, to my jsme stlačili do jednoho století. Na rozdíl od Francie či Británie jsme neměli žádné impérium. A nemusíme teď mít pocit, že ztrácíme půdu pod nohama." Jako snad jediná z těch, kdo se účastní autogramiády, neodchází po posledním podpisu okamžitě pryč. Ještě chvíli listuje knihami kolegů, jež jsou rozloženy po okolních stolech.
Američan Wilbur Smith je hvězdou první ligy světových výrobců bestsellerů. Jeho čerstvý titul Moonsun zlomil v Británii historické žebříčky beletrie v prvním týdnu od vydání.
Fronta žadatelů o autogram tomu odpovídá.
Na ježka ostříhaný, lehce prošedivělý Smith všem nabídne ruku; řekne, že jej rád poznává, a zeptá se na jméno. Každý musí mít pocit, že mu slavný autor věnoval trochu svého zájmu.
Pozorovatel po chvíli pochopí, že zcela automatického, "profesionálního" zájmu.
"A na co se chcete pana Smithe zeptat? Zeptejte se mne, já beztak vím, co by vám řekl," staví se energická blondýnka mezi autora a novináře. Nakonec dotaz povolí, ale jako Smithova zástupkyně pro styk s médii pozorně naslouchá. "Jestli mě každý jednotlivý čtenář opravdu tak zajímá, jak to vypadá?" zamýšlí se Wilbur Smith nad otázkou.
"Ale ano, samozřejmě, jsou to mí přátelé," říká a v chytrých očích za brýlemi se mu pobaveně zablýskne. Už učiní půlobrat k odchodu, když reflexivně napřáhne ruku ke stisku: "Rád jsem vás poznal, hodně štěstí."