Sex v době temna
Jakou máme představu o životě lidí v 17. a 18. století? Chudáci, žijící pod jhem německé šlechty a „lítých jezovitů“. A kdo nedřel osmnáct hodin denně na panském a v neděli se nedostavil do kostela, šel v lepším případě na pranýř, v horším rovnou visel.
Historikové se už léta snaží zobecnělou představu vyvrátit nebo aspoň zmírnit mimo jiné poukázáním na nebývalý rozvoj kultury a umění právě v tomto období. A to, že prostý venkovský člověk měl jiné starosti než jen robotu a kostel, dokazuje právě Čechura v knize s vysvětlujícím podtitulem Sexuální život na českém jihu v prvním století Schwarzenberků (1660–1770).
„Že by sedlák či chalupník, řekněme starý protiva Beneš Novotný z Přeseky, nemyslel při ranní cestě ze své chalupy do chléva na nic jiného než na svoji vrchnost, co si zase dnes vymyslí? To by byla arci naivní představa. Vrásky na jeho starém čele mu přibývaly spíše kvůli jeho čtvrté, mladé ženě Anně, s níž byl v každodenních konfliktech, v každodenních verbálních potyčkách. Žena nebyla poslušná, nedržela se příslušných přikázání a manžela po určité době prostě opustila,“ píše autor.
Za obcování lámat kámen
Prakticky všechno, co v souvislosti se sexem známe dnes, znala už „doba temna“. Předmanželský sex, nevěra, sexuální násilí, incest. Naše představa o tom, že se tohle všechno v časech pátera Koniáše muselo držet za zavřenými dveřmi, je silně zkreslená. Stačí věnovat několik let archivnímu studiu, jako to udělal Čechura, a lze s ním jednohlasně prohlásit: Sex v době temna – věc veřejná.
Na oněch více než šesti stech stranách jsou desítky pečlivě zdokumentovaných příběhů, až se čtenář musí divit, co všechno je v archivech – v tomto případě převážně v archivu třeboňském – k dohledání.
Jeden za všechny: „Šli jsme spolu hlídat obilí, on mi již dlouho nepopřával klidu. V době, kdy hlídal nedaleko obilí, mě povalil na zem na hrázi Opatovického rybníka a na mě vykonal skutek, snažila jsem se bránit, ale nic jsem nezmohla,“ vypověděla na sklonku roku 1723 třiatřicetiletá Juliána Štěrbová ze Zaliny o šestadvacetiletém Matěji Jouzovi z Kramolína.
Jouza, mimochodem syn sedláka, si pamatoval svoje obcování s již dříve jednou nemanželsky otěhotnělou podruhyní trochu jinak: „Přišla ke mně a posadila se vedle. Řekl jsem jí – nechcete mě trochu vískat? Nebyla proti. Během vískání se mě snažila líbat a všelijak naznačovala tělem, až jsem přistoupil na její hru a konečně ji tělesně poznal.“
Soud zásadní odlišnost výpovědí vyřešil šalamounsky: tresty udělil oběma. Jouza „byl potrestán povinností nalámat 10 sáhů kamene a zaplatit ženě čtyři zlaté, Juliána zase měla strávit čtyři týdny ve vězení.“
Moc se toho nezměnilo
V popisované době byly některé průvodní jevy samozřejmě rozdílné oproti dnešku, už třeba samo vyšetřování ohledně nemanželského otěhotnění. Na druhé straně mírné, v podstatě dnes nepředstavitelné a netolerované násilí ze strany mužů, jak píše Čechura, jaksi patřilo k věci a odsuzovaly se jen nejkřiklavější případy.
Naproti tomu v mnoha ohledech lidé zůstali stejní. „Fámy, pověsti či prostě řeči, které vyvolávalo již samo setkávání mužů a žen, vedly často k tomu, že druzí je hned začali podezřívat z obcování. V tomto ohledu se opravdu za tři století, jež dělí naši přítomnost od těchto událostí, v podstatě nic nezměnilo,“ píše autor.
Ostatně, mnohé situace vlastně asi patří k lidské podstatě od nepaměti. V roce 1743 přijel na dva dny do Třeboně obchodní cestující z Tyrol. V hostinci, kde se na jednu noc ubytoval, se seznámil s jistou Dorotou Mrázovou, s níž skončil v posteli, což nezůstalo bez následků. To vše beze slova – neuměl totiž česky. Když se Doroty při výslechu ptali, proč mu byla po vůli, odpověděla prý: „Příležitost dělá zloděje.“
